Ani nevím, jestli jsme se poprvé setkaly ve Švédsku nebo v Česku, v Praze. Bylo to v letech, kdy Dagmar Brabencová střídala obě země. Ve Švédsku už od roku 1969 žila s rodinou, emigrovala sem s manželem, známým sochařem, malířem a grafikem Jaromírem Brabencem a se dvěma malými dětmi. Dnes už je několik let zpátky v Praze a docela sama tvoří “opěrný sloup” celé své rodině, rozběhlé po světě. Loni oslavila 90. narozeniny, ale díky své houževnaté povaze a sportovnímu duchu je pořád soběstačná a aktivní. Proto se stále potkáváme i na koncertech klasické hudby, kterou má ráda, na kulturních akcích švédského velvyslanectví nebo Severské společnosti. Ačkoli jsem tušila, že si prošla mnohým, na zákruty jejího osobního příběhu došlo až nyní. Přitom se i dnes Dagmar Brabencová brání: “Já přece nejsem ničím zajímavá osoba.” Že to tak není, můžete posoudit dále.
Povězte mi něco o svém dětství, mládí. Ti, kdo jsou narození už po II. světové válce, natožpak ročníky po „sametu” se už můžou málokdy na tu dobu někoho zeptat.
To je pravda. Narodila jsem se v roce 1934, ještě za prezidenta Masaryka! Když si to uvědomím, říkám si, že to je vlastně úžasné. Jsem z malé vesničky pod Železnými horami, kde stálo jen osm domů a lihovar, který patřil družstevní společnosti, a kde byl otec zaměstnán jako správce. Žili jsme tam dobře, ale jaksi jsme se lišili od ostatních sousedů ve vsi, což byli spíš chudší rolníci. Se sestrou jsme zde prožily krásných 15 let s dětskými kamarády, kterým nevadily ani naše zrzavé vlasy ani náš moderní dům.
Kam jste chodila do školy? Tu jste asi neměli úplně blízko?
Do školy jsme všichni chodili pěšky do vedlejší vesnice, a pak do měšťanky jsme jezdili sedm kilometrů na kole, zpátky taky tak. Od té doby sportuju. V zimě jsme jezdili autobusem, který vozil dělníky do Chotěboře, a to jsme museli už ráno v pět hodin. Ale koupili jsme si vždy krásně upečené čerstvé rohlíky, ve škole nám školník zatopil a čekali jsme na vyučování kolem teplých kamen. Bylo to vlastně romantické.
Celé to vaše vyprávění mi zatím trochu připomíná Děti z Bullerbynu, švédskou knížku Astrid Lingrenové. Její dětští hrdinové taky žijí na samotě, mají daleko do školy i do obchodu a je to tam vlastně romantické. Vy jste jistě tehdy netušila, že se jednou ocitnete ve Švédsku.
To opravdu ne. Mám ale taky jeden docela neromantický zážitek z konce války. To už se blížila sovětská, tedy “Rudá” armáda. Jednu noc k nám přišli partyzáni a přikázali tatínkovi vypustit ohromnou nádrž s lihem. Bylo by velmi nebezpečné, kdyby Rusové měli přístup k alkoholu v takovém množství. Líh tekl přímo do potoka a čistících nádrží a lidi po ránu nabírali tento “nápoj” do kbelíků a podobně. Ale Rusům se to opravdu nedostalo.
Jak to s rodiči a s lihovarem pokračovalo po válce, když přišlo znárodňování?
První, co se stalo, že nám vzali auto. Přijel jednoduše takzvaný “akční výbor” a řekl, že se zabavuje. Tatínek byl zaměstnanec lihovaru, ale měl v něm zároveň i podíl, takže brzy bylo jasné, co přijde potom. Přišla doba zabavování majetku, vystěhovávání sedláků a živnostníků a jejich věznění. V únoru 1949 nám četník obce, k nám pozitivně naladěný, tajně oznámil, že nás příští den násilně vystěhují.
Táta už byl nervově zruinovaný, ale dokázal násilnému vystěhování ještě předejít. Dobří lidé nám pomohli během 24 hodin naložit celé vybavení domova a převézt nákladním autem k babičce a dědovi. Tam jsme pak obývali dvě malé místnosti. Táta si vyjednal, že ho s křečovými žilami vezme jeho známý primář do nemocnice, kde pak celý měsíc ležel. Jenže déle tam už být nemohl, a hned první den, co ho propustili z nemocnice, si pro něj přišli z StB. Tři měsíce jsme pak o něm nevěděli, kde je. Nakonec ho odsoudili na tři roky. Byl pak ve věznici v Pardubicích a my jsme za ním střídavě vždy v sobotu jezdili na hodinové povolené návštěvy.
Jaký byl konkrétní důvod jeho uvěznění?
Vykonstruované argumenty: že se odchyloval výstředním oblékáním od prostého lidu, že třeba nosí klobouk. Že u nás v bytě našli zařízení na výrobu lihu a tak podobně. A že shromažďujeme velké množství látek – protože nám se sestrou maminka už nakoupila výbavu, a tu zabavili.
Jak jste to vše snášela?
Chodila jsem poslední rok do měšťanky a ráda bych šla na gymnázium a pak na medicínu. Ale na to jsem nemohla tím pádem ani pomyslet. Chtěli mne poslat do zemědělství, měla jsem se starat o prasnice. Nakonec jsem se tomu vyhnula, protože nám známý napsal potvrzení, že otec je v nemocnici (toho času byl) a maminka pracuje v obchodě. Abychom se uživily, musela jsem vždy celé prázdniny taky pracovat. Nakonec se mi ale podařil ten gympl v Hradci Králové a pak jsem šla na vysokou zemědělskou v Praze, tehdy ještě v Dejvicích.
Tu vystudoval i váš budoucí manžel, pokud vím. Takže tam jste se poznali?
Ano, když jsem dělala zkoušky na vysokou, on už studoval na fakultě mechanizace. Vídávala jsem ho, ale první rok jsem s ním nechtěla chodit. Dost jsem sportovala, závodila v atletice, hlavně jsem běhala. Až jednou na turnaji všech vysokých škol jsem upadla. Těsně před cílem, skoro jsem to vyhrála. Ale najednou pád – a on tam byl a staral se o mne.
Patřil na fakultě k takové politické skupině nespolehlivých studentů, jeden z nich pak utekl přes Šumavu “za kopečky”. (Byl to dnešní monsignor Karel Skalický, působící na teologické fakultě v Českých Budějovicích.) Takže těm zbylým studentům pak nedovolili udělat státnice. Některým vůbec, někdo si je mohl udělat za rok – můj muž také. A přestože už jsme byli svoji, tak nám schválně po státnicích dali umístěnku každému jinam. Já jsem měla pracovat v zemědělském družstvu v Ústí nad Labem a můj muž na východním Slovensku.
Co jste dělali?
On odjel na Slovensko a já do Ústí. Ale vedoucí družstva mi řekl, že nikoho přijímat neměli. Tak jsem jela za mužem na Slovensko a dostala jsem tam místo úsekového agronoma. Komické ale bylo, že já jsem měla asi čtyřicet sedm kilo a jsem mrňavá – a dali mi na starost mimo jiné třeba i sedm traktoristů. Do smrti nezapomenu na jejich údiv, když mě jim šéf představoval.
Jak to fungovalo?
Úplně perfektně, žádný problém jsem s nimi neměla. Měli takové ohromné traktory Stalin, jako tanky. Neustále se jim někde zabořovaly a já jsem pak musela řešit, jak ty traktory vytahovat (směje se).
Po dvou letech jsme našli zaměstnání v Praze, muž v Projektě, já na státním statku v Počernících a pak v Ústavu vědeckých informací. Ale potom jsem byla doma s dětmi. Z mého muže se zatím stával čím dál víc umělec, sochař a grafik, protože to ho vždy zajímalo. To už se blížíme k roku 1968, kdy byla atmosféra uvolněnější. Studoval umění privátně a začal působit na volné noze a také už začal vystavovat. Učil se italsky a dokonce i švédsky, ale žádné úvahy o emigraci tu tehdy nebyly. Na jeho výstavu přišli dva mladí Švédové, kteří ho pozvali do Stockholmu. On si pak zažádal o možnost studia na akademii ve Stockholmu. To se podařilo, a když přišel srpen 1968, už byl ve Švédsku. Já jsem tady zatím získala a zařídila byt, protože jsme dosud bydleli s jeho rodiči a to už dál se dvěma dětmi nešlo.
Muž pak ale ze Švédska přijel zpět do Prahy a usoudil, že tady v okupovaném Československu nemůžeme zůstat. Chtěl, abych za ním s dětmi šla také. Jela jsem do Švédska nejdřív jenom jako turista. Bydleli jsme pár dní u stejné rodiny ve Stockholmu jako on, ale to nebylo dlouhodobě možné. Šla jsem pak na imigrační úřad, kde mě i s dětmi zaregistrovali a poslali do jižního Švédska do imigračního tábora. Muž mezitím odjel do Itálie za přáteli, kde zvažoval, zda má v emigraci zůstat natrvalo. Neměli jsme ale spolu žádný kontakt, telefonický ani jiný. Bylo to pak ještě složité, ale zkrátím to. Náš vztah byl v té době už hodně volný. Nechtěla a nemohla jsem na něm být závislá, tak jsem jednala sama a po šesti týdnech jsem se i s dětmi vrátila domů. Ale shodou okolností on se z té Itálie vrátil taky do Prahy a tvrdil, že se rozhodl a jede znovu do Švédska. Já jsem z toho byla šíleně zklamaná, co jsem to udělala. Ale v práci mne naštěstí znovu vzali – a měla jsem tu ten byt a děti byly šťastné, že jsou doma.
Jenže brzy bylo jasné, že okupační armáda, Rusové, hned tak nezmizí. A můj šéf, což zároveň byl šéf partaje (komunistické strany) v tom ústavu, mi radil, abych opravdu odešla. Že bych to tu neměla pak dobré, když muž emigroval. A tak jsme s dětmi vlakem jeli znovu do Švédska. Tam nám pomohli Slováci, které už jsem znala z dřívějšího lágru. Neměla jsem peníze, tu pomoc, kterou uprchlíkům dávali, jsem si vybrala už předtím, v roce 1968, tak jsme už nedostali nic než příspěvky na bydlení. Muž se vrátil taky, ale ne s námi, jel tehdy přes Švýcarsko. A od té doby už to bylo stále tak, fungovali jsme každý samostatně.
Jak jste se ve Švédsku cítila, a jak děti? Muselo pro ně být složité se takhle několikrát stěhovat.
Děti chodily do švédské školy, bydleli jsme nejprve u jednoho známého českého pastora, který měl za manželku Finku, a pak jsme dostali vlastní byt. Naučila jsem se švédsky a našla si díky tomu dobrou práci. Sháněli totiž laborantku v Karolinska Institutu, v potravinářské laboratoři. Za měsíc už mne přiřadili na místo asistentky vedoucí. Ona šla po dvou letech do penze a vedení laboratoře mi předala, tak jsem si znovu polepšila. Bylo to velmi dobré místo. Pracovala jsem tam 24 let. Byl to ale ženský kolektiv, třináct holek, později méně, ale horší než kdysi těch sedm traktoristů.
Dávaly vám najevo, že nejste Švédka?
Některé ano, některé ne. Podařilo se mi přesvědčit šéfa, že mi pak dal dvě farmaceutky k ruce. Ale jedna z nich mne stále sledovala, až jsem musela říct, že buď odejde ona nebo já. Ale celkově – to byla sedmdesátá a pak osmdesátá léta – jsem se ve Švédsku cítila dobře. I děti to zvládaly. Samozřejmě se jim stýskalo po kamarádech nebo po babičkách v Česku, ale byly tak zaměstnané, že na to neměly moc času.
Mám ve Švédsku tři dobré přítelkyně, všechno o mně vědí, já zase o nich. Spousta jiných měla problém s tím, že je společnost nevzala. Švédové jsou hodně citliví na to, když někdo nemluví úplně perfektně švédsky. Švédština je svým specifickým způsobem zpěvná, a získat ten přízvuk dá velkou práci. Mnozí cizinci mluví křečovitě. Nejlepší je nechat si prostě ten akcent, jaký máte. Když ve švédštině řekne jakýkoli cizinec jediné slovo “ne”, tak poznáte, jestli je to Polák nebo Angličan.
Jak to bylo s manželem? Jako svobodný umělec a imigrant to jistě neměl jednoduché.
Byly to střídavě úspěchy. Občas něco prodal, take učil na několika uměleckých školách. Rozhodně byl pracovitý a pořád to zkoušel. Pracoval s nezvyklými materiály, hlavně s kovem, s plastem, ručním papírem, který si vyráběl sám. Využíval zajímavé postupy při jejich opracování do uměleckých děl. Učaroval mu konstruktivismus, ale na Švédy to byla často silná káva. Každopádně jsem to byla já, kdo v rodině vydělával.
Vždy jsem se vás chtěla zeptat, a zatím na to nedošlo, tak až dnes: Jaké měl váš muž spojení s Plastic People of the Universe? Vratislav Brabenec byl totiž jeho bratr, to bychom tu měli zmínit.
Můj muž se v tom dění kolem Plastic People nijak neangažoval. Celý ten strastiplný proces s nimi tady probíhal až potom, co my jsme už byli ve Švédsku, jinak bychom se asi také nějak angažovali. Když jsme tu ještě žili, oni tak známí nebyli. Každopádně ta společnost kolem Vráti byla zajímavá, ale pro mne, která jsem byla už asi o deset let starší, tak trochu nepochopitelná. Jako strýc byl ale Vráťa velmi vstřícný k našim dětem, moc fajn, a pak po sametové revoluci to pokračovalo.
Vy sama jste se ve Švédsku začala angažovat v krajanském dění. Jak?
Švédsko je velké, a Češi tam už dříve založili Sokol. To byli často ti, co emigrovali už po únoru 1948, když tu komunisti převzali moc. Další skupina Čechů se scházela při ambasádě, take ještě za komunismu. S těmi my jsme “nepekli”. Proto jsme vedle toho s Otou Štorchem založili Spolek svobodných Čechů a Slováků, který měl přímo ve stanovách podmínku, že členové výboru nesmějí mít s tehdejším Československem takzvaně “upravený” vztah. (Tehdejší Husákův režim umožnil těm, kdo si ho “upravili”, tj. zaplatili státu za své studium, cestovat do Československa. Jinak to možné nebylo, to hrozilo vězení.) Předsedkyní spolku jsem byla 15 let, pak mne vystřídal právě Ota Štorch. Mívali jsme asi 150 členů, dost nás bylo.
Náš spolek pořádal různé přednášky. Vždy jsem požádala někoho, kdo měl zajímavou práci, jakoukoli specializaci, aby o tom přednášel. To lidi zajímalo. A pak samozřejmě různá témata z české kultury a historie. Chodili jsme taky na protestní akce, třeba k 21. srpnu u ruské i u české ambasády. Nacvičovali jsme na exilové sokolské slety, které se tehdy konaly – například v Paříži. A na jaře a na podzim jsme si vždy pronajali nějaké dobré místo pro velký “mejdan” všech členů. Tam se ale kromě zábavy debatovala i politika. Vždy tam přijížděl Jura Holásek, lékař, anesteziolog, který taky emigroval do Švédska z Moravy, a založil tu se Švédy pravou moravskou cimbálovku. A to se zpívalo a hrálo až do rána. Někdy jsem s nimi hrávala na housle i já – chtěla jsem hru na housle kdysi studovat. Ota Štorch, sám básník, dvakrát ročně připravoval krásné večery poezie. Po sametové revoluci byl pak ve Stockholmu výborný velvyslanec, pan Frýbert. To jsme pak už chodili do budovy ambasády na české filmy a podobně. Provozovali jsme taky sport, založila jsem tam Klub kajakářů. Sama jsem – to už po roce 1989 – přitáhla pět kajaků z Brna, abych to rozjela. Snažila jsem se ale najít čas i na vlastní záliby, takže jsem ve Švédsku 15 let zpívala v gregoriánském sboru a taky jsem ráda lyžovala.
Pokud vím, udržovali jste ve Švédsku i kontakty s jinými Čechy, kteří emigrovali do dalších zemí. Stále mne fascinuje, když zjišťuji, jak byly krajanské kruhy v zahraničí propojené i v dobách bez mobilů a internetu.
Samozřejmě, psali jsme dopisy a telefonovali. Moje děti například jezdily na skautský tábor, který ve Švýcarsku pořádala Dana Seidlová (skautskou přezdívkou Pirátka, velmi známá osobnost českého exilu – pozn. MF) s manželem. Na ten tábor, kde děti mluvily i zpívaly česky, jezdily české děti nejen ze Švýcarska nebo Německa, naše děti ze Švédska, ale některé třeba až z USA. S Pirátkou jsme se znaly už dříve z Prahy a přátelily jsme se až do její nedávné smrti. I ona se vrátila do Česka, jako já.
Jak se ve švédské emigraci vzdělávaly vaše děti?
Martin a Lucie chodili do katolické školy (přitom Švédové jsou nejvíc protestanti) a Lucie pak na Francouzské gymnasium. Dále šla studovat do Paříže a dostala možnost stipendia v USA, ve Vermontu. Pak chvíli pracovala v Paříži na univerzitě. Má vystudovanou diplomacii a kromě švédštiny mluví samozřejmě česky, francouzsky a anglicky. To jí také pomohlo získat hned po roce 1989 místo v Kanceláři prezidenta republiky, u Karla Schwarzenberga, tehdejšího kancléře.
Jak se to stalo?
To jsme tehdy byli všichni s rodinou na krásné cestě v Mexiku a Americe, kde Lucie studovala. A ona najednou, že musí odletět dříve. Ani nám nic neřekla, až potom jsme se dozvěděli, že má místo na Hradě. A po roce si ji Václav Havel vzal přímo k sobě, do kanceláře protokolu.
Domlouvala například program při zahraničních návštěvách. Určitě to byla velmi zajímavá práce, ale měla v té funkci i spoustu potíží. Třeba v Japonsku, kde podobnou roli nikdy nemůže mít žena.
Pak už v diplomacii zůstala, pracovala pro Česká centra, to ve Stockholmu také čtyři roky vedla. Působila i v Paříži, dnes je (Lucie Svobodová) konzulkou v Egyptě.
Ptala jste se jí někdy, jak se cítí? Narodila se tady, jako malá se ocitla ve Švédsku, pak ta zahraniční studia. Navíc když pracuje v diplomacii pro Českou republiku, a stále se za prací stěhuje ze země do země. A jak syn?
My jsme s mužem oba i ve Švédsku s dětmi stále mluvili česky. A jak se Lucie cítí? Těžko říct. Myslím, že není doma nikde, já jsem se jí na to i ptala. Ze Švédska dávno odešla a ted´ má každé čtyři roky práci jinde, kam ji z ministerstva zahraničí vyšlou. Takže vlastně je Evropankou, řekněme. Starší syn Martin vystudoval vojenskou akademii ve Švédsku a vyšel z ní jako kapitán. Pracoval 7 let za polárním kruhem, pak 20 let v USA. Dnes žije s rodinou už 20 let ve Španělsku, kde má úspěšnou firmu. Je extrémně nadaný na jazyky, takže je to u něj asi podobné, je Evropan. Má mexickou ženu, její prarodiče ale přišli z Evropy, z Portugalska. A vnoučata mám taky po světě, je jich pět. Vnučka a vnuk studují ve Švédsku, další vnuk byl dokonce v Koreji a teď v Bruselu, jeden ve španělské Valencii. Jen ten nejmladší je ještě s dcerou, v Egyptě. Byla jsem při narození každého z nich a všude kde byli, jsem byla i já.
A jak to máte vy? Kde jste doma? Tady v Praze, v Kyjích?
Já jsem tady jako ten hlídač základu rodiny, kterou mám po celém světě. Musím říct, že Česko mi nikdy úplně nevyhovovalo. Ale jsem tu ten pilíř, kterého se všichni přidrží, když se něco děje. Loni například, když zemřel manžel. Sice jsme spolu už více let nežili, on měl svůj život jinde, taky se vrátil do Česka, ale ne do Prahy. Nebo když se vnuk rozešel se slečnou, to bylo hned telefonátů babičce. To jsem pak ten pilíř.
Dokud jsem mohla, jezdila jsem za nimi. Ale mám cukrovku a už se trochu bojím umřít někde v cizině. Dlouho se mi líbilo střídat Švédsko, kde jsme měli domek, a Česko. Ale už to nešlo, tak jsem ho předala vnukům a jsem tady – sama jediná.
To je v devadesáti, jak jsme to už na začátku prozradili, obdivuhodné. Jak to zvládáte?
Musím každý den ráno cvičit, potřebuju to. Nejméně čtvrt hodiny. Nakupovat si taky chodím sama, mám to daleko, tak musím s batohem na zádech, pěšky tam i zpátky, žádná doprava mi k obchodu stejně nejede. Denně musím ujít 6 kilometrů. Chodím na koncerty nebo na výstavy, jezdím za nemocnou sestrou a pomáhám jí. Abych to všechno, když jsem tu sama, nějak zvládla, tak si někdy zahraju na housle. A hlavně si sama pro sebe zpívám. To mi pomáhá.
