Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.
První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují. Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru.
V pražském Podskalí byl 11. června 1871 v plavecké hospodě „U Heyduků“ založen Spolek Vltavan v Praze pod plným názvem Spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných Vltavan. Hlavním účelem spolku přitom bylo z příspěvků členů a výtěžku akcí spolkem pořádaných podporovat nemocné členy, poskytovat příspěvek na pohřeb člena zesnulého, podporovat vdovy a sirotky pozůstalé po členech spolku. Dnes dominují aktivity kulturní a sociální, naučné a vzdělávací.
Proč je vlastně voroplavba na Vltavě zařazena mezi nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR? Jaké kulturní dědictví následujícím generacím přináší? A zeptám se trochu provokativně, proč by měla další generace znát řemeslné postupy stavby voru a jeho ovládání, případně vorařský slang a písně, když Vltava už kvůli výstavbě přehrad dávno není pro vory splavná a obnovení plavby dřeva po ní je dnes nepředstavitelné. Proč je třeba pečovat o zmizelé řemeslo, které bylo ve své době tolik uznávané a vážené?
O zápis voroplavby na řece Vltavě a jejích přítocích usilovaly všechny vltavanské spolky a chtěly uchovat tuto tradici plavení dřeva pro příští generace. V tehdejší době se jednalo nejen o velmi vážené a uznávané řemeslo, ale také finančně dobře ohodnocené. V současnosti se zasazujeme o udržení tradice spojené s plavením dřeva. Ať už o tradiční vázání vorových tabulí nebo plavecké písničky a plavecký slang. Pro dnešní generaci mladých lidí asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, také řeka se hodně změnila, ale udržení a pokračování v tradicích plavby a plaveckého řemesla možná ano. A právě o zachování tradice, plaveckých písní, slangu, který provázel vltavské plavce, o to také jde.
Letos v březnu byla předložena nadnárodní nominace vorařství sekretariátu UNESCO. Společně ji sestavily Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Tradice vorařství na Vltavě má tudíž šanci získat mezinárodní ochranu UNESCO, pokud bude na konci roku 2022 úspěšně zapsána společně s ostatními na reprezentativní mezinárodní seznam. Kdy a jak začala Cesta na Seznam? Co jí předcházelo?
Nejde jen o prestiž voroplavby na Vltavě, ale o uznání tohoto unikátního řemesla a tradice v celé Evropě a na všech evropských a světových řekách, kde se dopravovalo tímto způsobem nejen dřevo pro stavbu, ale i veškeré další zboží.
Cesta za přípravou nominace začala v podstatě prvním zápisem spolku Vltavan v Praze v roce 2015 na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury hl. m. Prahy. Postupně byly na tyto krajské seznamy zapsány i ostatní vltavanské spolky a v roce 2017 byla „Tradice vorařství na řece Vltavě“ uvedena na národní seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Až poté došlo k jednání s ostatními spolky, sdruženými v Mezinárodní vorařské asociaci o přípravě možné nominace na seznam UNESCO. Zhruba od začátku roku 2018 se začalo pracovat na společném projektu, který vyvrcholil podáním žádosti na UNESCO.
Spolek Vltavan spojil síly s ostatními vltavanskými spolky a stal se jako Vltavan Čechy členem Mezinárodní vorařské asociace (MVA). Byl tento krok nutný k tomu, aby se mohla Česká republika o zápis tradice vorařství na seznam UNESCO vůbec pokusit?
K založení Vltavanu Čechy došlo daleko před tím, než jsme vůbec začali uvažovat o zapsání vorařství na seznam UNESCO. V roce 1999 jsme zahájili jednání o společném vystupování vltavanských spolků při mezinárodních setkáních a připravovali stanovy svazu. V lednu r. 2000 na společné valné hromadě zástupců jednotlivých spolků v Purkarci pak vznikl Vltavan Čechy, svaz vltavanských spolků Prahy, Davle, Štěchovic a Purkarce, jak zní oficiální název.
Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat? Žádost měla být předložena už v roce 2018, proč došlo k posunu? Jak náročná byla koordinace všech zemí? Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce?
Dokumentace pro přípravu nominace na zápis UNESCO, kterou zpracovával společně Vltavan Čechy, byla zcela jiná. Použili jsme jen některé dokumenty týkající se historie jednotlivých spolků a část fotografického materiálu. Mezinárodní spolupráce byla při nominaci zásadní, jednotlivé země by asi neměly šanci na úspěch. Právě pro velké množství materiálu z jednotlivých zemí, které bylo potřeba k této nominaci připravit, se celá žádost posunula o téměř dva roky až do letošního března. Musel být natočen a zpracován film, na kterém se podílely jednotlivé země, musel být opatřen anglickým doprovodným komentářem a spousta dalších dokumentů bylo potřeba k této žádosti přeložit do angličtiny a přiložit, a to vše v době probíhající covidové situace. Uspořádali jsme několik videokonferencí, abychom se mohli dohodnout na dalších postupech. Vše se podařilo úspěšně zvládnout a 30. března letošního roku byl návrh nominace předán na UNESCO. Následně v dubnu jsme obdrželi informaci, že náš společný návrh šesti zemí byl přijat.
Tradice vorařství je živá třeba i v Kanadě. Co spojuje ve společné nominaci jednotlivé evropské uchazeče a v čem se liší? Dochovaly se všude znalosti a řemeslné dovednosti v takové míře jako na Vltavě? V čem je česká tradice unikátní, čím obohatí světový seznam?
Součástí Mezinárodní vorařské asociace je i Kanada. Evropské uchazeče spojují přibližně stejné řemeslné prvky používané při stavbě jednotlivých vorů. Vory (prameny) se liší jen v některých prvcích při vázání. Ve většině evropských zemí se používaly a používají při vázání vorových tabulí „houžve“ (to jsou napařené a zkroucené mladé smrčky), protože mají velkou pružnost a pevnost. Jinde si při vázání berou i dráty a také skladba jednotlivých vorových tabulí se liší, někde se pracuje s tzv. kulatinou, tedy dřevem neopracovaným, jinde se vorové tabule vážou již ze zpracovaného dřeva.
Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku se připravují? Co tradici vorařství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce? Vltavan i ostatní spolky bojují se stárnoucí členskou základnou, nedostatečnou propagací svých aktivit a s tím spojeným nedostatkem financí. Jak tuto situaci a nepříznivý vývoj řešíte?
Ano, tradice se nesmí zakonzervovat, to máte pravdu, proto se snažíme pokračovat aktivně. Nejen Vltavan Čechy, ale i ostatní spolky a asociace, se kterými jsme se podíleli na přípravě nominace, usilují o to, aby předvedly plavecké řemeslo mladé generaci v původní technologii, tedy tak, jak se kdysi vory vázaly, s ukázkami stavby vorů a jejich splavením, ať u nás nebo v jiných zemích. Všechno samozřejmě závisí na finančních prostředcích, které se podaří sehnat na přípravu stavby jednotlivých vorů, není to jednoduchá záležitost. Můžu potvrdit, že v zemích, které tradice opravdu dodržují více než u nás, se přípravy vorů a jejich splavení zúčastní opravdu široká veřejnost. Ovšem jsou i jednotlivci nebo organizace, které se na této „tradici vorařství“ snaží přiživit a staví různé „jakoby vory“ jen proto, aby finanční výsledek byl co nejlepší. Dnešní plavební předpisy takové „vory“ bohužel podporují, ne ty tradiční, které zde fungovaly po generace. Jde o bezpečnost provozovatelů i cestujících.
Mladí lidé v dnešní době mají jiné zájmy a řemeslo, které živilo několik generací našich předků, je tolik neláká. Udržujeme ale i kontakty s několika školami, které se zabývají zpracováním dřeva a které nám pomohly, ať už s výkresovou dokumentací a přípravou stavby repliky vltavského „šenáku“, tak vytvořením modelu nákladního šífu v přesném měřítku podle dokumentace z první republiky. Samozřejmě máme velký problém v členské základně, členové stárnou a nový pokračovatelé se nehrnou, ale doufáme a věříme, že tradice a plavecké řemeslo se neztratí a následovníci se najdou.
S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Vltavan?
Samozřejmě, že zápis na Národní seznam otevírá možnost čerpání jistých dotací, ale ty jsou podmíněny přípravou kvalitních programů, a i tak není dotace jistá. Některé dotace i přes několikaměsíční přípravu nevyjdou.
Co k vám mladé lidi přece jen přivádí? Rodinná tradice? Může vůbec pro ně v dnešní době být atraktivní cechovní sdružení, nejstarší dosud činný profesní spolek v Praze, s přesnými regulemi, kroji, insigniemi připomínající doby hrdé manifestace češství a spolkové výlučnosti, které už jsou dávno ty tam? Kolik členů dnes spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Žijí ještě pamětníci voraři a potomci starých podskalských rodů?
Převážná část nových členů opravdu pochází z řad rodinných příslušníků, ale hlásí se i zájemci ze škol, s nimiž jsme spolupracovali. Je pravda, že Vltavan v Praze je nejstarším profesním spolkem v Praze. Se svým tradičním krojem, který se inspiroval v uniformě francouzského obchodního loďstva a byl představen a schválen na valné hromadě spolku v roce 1872, tuto, jak říkáte hrdou dobu češství, připomíná. Ostatní vltavanské spolky mají podobné kroje, liší se jen nepatrně, pokrývkou hlavy nebo jinými košilemi. V době vzniku spolku mělo členství jiný význam než dnes. Spolek byl svojí činností charitativní a podpůrný a na tehdejší dobu výjimečný. Na konci roku svého vzniku měl 198 členů, postupem let dosáhla členská základna 390 členů. Členové byli převážně plavci, rybáři, ale i dělníci v dřevařských ohradách, či obchodníci s dřevem v Podskalí, později lodníci, strojníci i kapitáni Pražské paroplavby. V dnešní době má spolek 75 členů. Současná členská základna je různorodá. V srpnu letošního roku zemřel ve věku 91 let poslední skutečný „plavec“, pan Václav Husa. Ale jsou u nás i členové, kteří se podíleli na stavbě a plavbě posledního voru z Vyššího Brodu v roce 1971. Tehdy ho „splouval“, to je takový plavecký slang používaný hlavně v jižních Čechách, jako vrátný Bohumil Sypal se svojí partou.
Činnost Vltavanu je úzce propojena nejen s vorařstvím a „lidmi od vody“, ale také s místem, s Podskalím, Výtoní, původní rázovitou chudou čtvrtí, která kosmopolitní Praze pomáhá uchovat lokální identitu. Jedná se o jeden z důležitých argumentů pro ochranu statku?
Ano, činnost spolku byla a je úzce spjata s Podskalím a touto rázovitou pražskou čtvrtí. Většina členů spolku pocházela právě z této části Prahy, protože zde se soustřeďovala většina obchodu s dřevem. Členové byli ale i ze Smíchova, Františku, Buben či Libně. V Podskalí skončila svoji pouť převážná většina pramenů, které připluly z jižních Čech, ale i zboží, které se na vorech přivezlo. A právě vybraní podskalští plavci, kteří měli vrátenské patenty na dolní Vltavu a Labe, pak přebírali některé prameny a pluli s nimi až do Hamburku. A proto i my, v dnešní době, kdy už se vory dávno po Vltavě neplaví, se snažíme s ostatními spolky tuto tradici plaveckého řemesla stále připomínat a občas i postavit plující vory.
Vltavanské spolky ovšem pořádají spoustu zajímavých a divácky atraktivních podívaných, ať už jde o projížďky repliky vltavského šífu nebo plesy či tryzny za utonulé na českých řekách. V letošním roce zaujala také ve spolupráci s Muzeem města Prahy pořádaná akce Výtoň zblízka, oživující Podskalí doprovodným programem nebo jubilejní slavnost a výstava ke 150. výročí založení Vltavanu… Jaké další aktivity spolek Vltavan v současné době vyvíjí, o které je největší zájem?
Vyjmenovala jste velkou část našich aktivit v dnešní době. Připomeňme ještě společnou úspěšnou stavbu repliky vltavského „šenáku“ v roce 2018, který v první polovině minulého století plul ve Svatojánských proudech a vozil pražské výletníky. Bohužel to bylo ještě v lepších časech, kdy se dalo plánovat dopředu. Spousta projektů, které jsme měli naplánované, se musela odložit nebo zrušit úplně. Poslední akcí pro veřejnost byl ples v roce 2019.
V roce 2020 jsme museli stornovat výstavu v Paříži, která měla podpořit nominaci na UNESCO. Jen v krátké době loňského uvolnění se podařilo uskutečnit Country parník. Tryzna za utonulé proběhla už jen v úzkém kruhu členů. I v letošním roce, v roce našeho jubilea, jsme museli zrušit ples, ale podařilo se nám připravit výstavu ke 150. výročí Vltavanu v Národopisném muzeu v Kinského sadech na Smíchově. Výstava, na které se podílely i ostatní vltavanské spolky, bude prodloužena až do ledna roku 2022. Její otevření ovšem bylo také posunuto, stejně jako oslava našeho 150. výročí založení, která měla být původně 11. a 12. června a proběhla až ve dnech 24. a 25. září. Na podzim připravujeme tradiční „Tryznu za utonulé na českých řekách“ a doufejme, že se podaří uskutečnit náš 150. jubilejní spolkový ples v lednu příštího roku, o který bývá velký zájem.
Jubilejní slavnost ke 150. výročí založení Vltavanu se uskutečnila před pár dny. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy?
Jak už jsem zmínil, účast členů i členů ostatních spolků a příznivců byla kupodivu velká, obávali jsme se nezájmu kvůli strachu z covidu. K vydařené akci jistě přispělo i pěkné počasí. Velký zájem byl i o projížďky šífu po Vltavě pro širokou veřejnost. Při této příležitosti obdržela Městská část Praha 2 titul „Vorařská obec“, který uděluje Mezinárodní vorařská asociace IATR obcím a městečkům podporujícím činnost plaveckých spolků, které udržují tradice vorařského řemesla.
Zasáhla vás současná mimořádná situace? Jaké aktivity chystáte pro nejbližší období, ať už v Čechách, nebo na mezinárodním poli?
Nejbližší aktivitou bude již zmíněná Tryzna za utonulé a jubilejní ples. Co se týká mezinárodních aktivit, budeme si držet palce, aby se podařila nominace dotáhnout do konce a „Timber rafting in Europe“ byl zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dále si přejeme, aby se podařilo uskutečnit i příští velké vorařské setkání, protože letos se konala jen jubilejní konference ke 30. výročí založení Mezinárodní vorařské asociace IATR v Praze.
