Česká kultura před Sametem a po Sametu / s výtvarníkem Janem Brabencem

Správný výtvarník má být trochu zarostlý vousem a má mít ateliér někde pod oblaky, nejlépe vysoko v podkroví starobylého domu. Má hýřit bujnou fantazií a obyčejné smrtelníky přitahovat magnetem své osobnosti. To všechno splňuje Jan Brabenec, výtvarník z Prahy a Vídně, takřka doslova. Působiště má hned dvě – v obou těchto milovaných městech, kde v posledních letech střídavě žije. Všemi mnohostrannými aktivitami, nejen výtvarnými, ale i divadelními a literárními, a také organizací společných česko-rakouských projektů se snaží spojovat obě kultury a města. Z pražského ateliéru na Uhelném trhu, v nejvyšším patře domu s bohatou minulostí, vytvořil magický prostor pro setkávání s uměním i přátelské klábosení. Prošla jím už celá plejáda osobností.

Je duší uměleckého sdružení Art kolegium, spolupracoval s českými divadelníky ve Vídni, prodejem svých originálních prací pomáhá dětskému domovu v Novém Strašecí i jinde. Pod střechou voňavého ateliéru, neboť Brabencovy obrazy jsou z nevšedního materiálu – z kůže – probíhají lidsky krásná setkání. Nejkrásnější bývají ta vánoční, kdy Jan Brabenec – nebo také jeho přítel Jaroslav Krček –usedají k harmoniu a všichni dobře se bavící návštěvníci ztichnou a začnou se rozpomínat na prastaré koledy. Pestrému sboru udá tón Irena Budweiserová, která tu bývá častou návštěvnicí, její kouzelný hlas rozechvěje spolu s harmoniem duše ostatních – a Vánoce v Praze můžou začít…

To byl úvod mého rozhovoru s vámi přesně před deseti lety. Výstižněji už to možná napsat nejde, usoudila jsem, a tak si svůj text vypůjčuji i dnes. Co se změnilo od té doby?

Tady v mém pražském ateliéru se vyměnily všechny obrazy. Něco jsem prodal, něco je po výstavách, něco ve Vídni. A taky jsem se změnil já. Tím, že už nejsem tak pracovitý, jsem trochu líný, a snažím se to dohánět cvičením, abych vydržel nápor stáří…a možná i nápor doby. Ale to teď nebudeme rozebírat. Zajímavé ale je, co jsem zjistil. A to, že v Praze mám v poslední době větší úspěch než v galerii ve Vídni. A tak dělám výstavy, protože v Praze nemám svoji galerii. A to společenství lidí, kteří za mnou do ateliéru chodí od té doby, co jsem zase víc v Praze, to se ještě víc upevnilo. Za to jsem hrozně rád a v tom je ta zásadní změna.

Vaše potřeba občas pomáhat potřebným se ale, myslím, nezměnila…

Povím vám zvláštní historku. Mám tady v Praze svého žebráka, bezdomovce, kterého čas od času trochu podpořím. Často se s ním bavím. Známe se už delší dobu, je z Národní třídy…Jednou jsem ho pozval na svoji výstavu do Violy, a on opravdu přišel. A představte si, řekl mi, že si chce koupit můj obraz a dát ho synovi. Tak jsme se dohodli na nějaké pro něj přijatelné ceně a on ho (tak trochu i za moje peníze) opravdu koupil.

Je tahle potřeba pomáhat daná tím, že i vám bylo pomoženo, když jste se jako emigrant s rodinou ocitl v roce 1980 ve Vídni?

V Čechách jsem měl vleklé problémy s prodejem svých šperků, vše jsem musel předkládat do komisí tehdejšího Díla. Nakonec mi bylo řečeno, že do budoucna nemám počítat s tím, že mé práce schválí. Probíhala jakási nová registrace výtvarníků a první a zásadní kritérium byl politický posudek z místa bydliště, nu a to rozhodlo. Já jsem to měl od roku 1968 řádně problematické, a tak mne mé nekompromisní mládí za dvanáct let dohonilo a poslalo na cestu na západ. Jenže my se nakonec kuriózně octli ve Vídni, tedy od Prahy na východ. (Cesta na Východ se jmenuje i moje první knížka, kterou jsem později napsal.) A pravdou je, že nám opravdu v těch začátcích pomohla řada obyčejných Rakušanů.

Pomohla vám také ale vlastní pracovitost a Vídeňáky zaujala neobvyklost materiálu, s nímž jste jako výtvarník pracoval a na který jste maloval. Na hovězí kůži. Proč?

Tady si pomůžeme slovy, která jsem napsal pro své webové stránky. „Když člověk kůži, tvrdou, poddajnou, smyslnou a dobře tvarovatelnou dostane pod kůži, tak Vás tohle tetování zevnitř úplně pohltí. Byl to živý organismus, kterého se dotýkalo slunce, hladil ho vítr, déšť smáčel a já ho mohu svýma rukama znovu oživit. Když Vás obraz z kůže dostane, už Vás nepustí. Do živého díla musíte vstoupit a zabydlet se tam. A to je teprve začátek.“

O začátcích uměleckých i o začátcích emigrace jste vy i vaše žena Tamara vyprávěli v dokumentu České kořeny ve Vídni. Jednoduché nebyly, ale uspěli jste. Žena vám začala pomáhat a naučila se dělat krásné kožené šperky sama, vy jste uspěl svými obrazy. Časem jste otevřeli galerii na vídeňském Spittelbergu, kterou provozujete doposud. Jakým směrem se za těch 10 let vaše tvorba posunula?

Novinkou je, že jsem začal malovat i na plátno, ale stejnými barvami, jako maluju na tu kůži. Plátno je speciálně našepsované. Tady třeba ten obraz Vzkříšení…nebo obraz Krista, který je kombinací kůže a plátna. A přišel jsem na to, že když se takový obraz na plátně zezadu prosvítí, tak září. Přes den vypadá nějak a večer, když ho zezadu rozsvítíte, zase úplně jinak, protože z něj vystoupí jiné detaily. Někdy je to docela vizuální šok, co se tam objeví. Například obraz s nápisem Mene, mene tekel ú- parsín…(Pozn.: Slova naléhavého varování. Ve Starém zákoně je příběh o králi Belsazarovi, kdy tato slova náhle ruka napsala na zeď poté, co pil z posvátných nádob. Poté král zemřel a jeho země byla rozvrácena Peršany a Médy.)

Nebo obraz, který půjde do galerie v Karlových Varech. Je na něm židovské ghetto, kde je uprostřed v kůži vyříznutá Davidova hvězda a za ní je namalovaná Staronová synagoga. Není ani vidět, že by tam byl jiný materiál. Ale když se na to rozsvítí, najednou ta synagoga začne žlutě zářit. Tyhle obrazy mají velký úspěch.

Stala se mi ale zvláštní věc. Jednou tu v atelieru byli hosté, kteří chtěli, abych jim to předvedl. Tak jsem obraz rozsvítil a v tom okamžiku na protější stěně spadl obraz Krista. Všichni se podivili a ptali se, jak jsem to udělal, že to bylo dobře vymyšlené. Já si připadal jak páter Toufar… Ale nedělal jsem s tím nic.

Takové věci se vám ale stávají častěji. Pokud se pamatuji, už jste podobné příhody vyprávěl. Přitahujete je vy nebo snad ten pražský ateliér jako místo?

Stává se mi to. Nevím proč. Já myslím, že je to genius loci tohoto prostoru. Byli tu velcí tvůrci, přede mnou patřil Otovi Janečkovi. A nedávno jsem něco svého ukazoval na mobilu kamarádovi, a říkal mu, že jsem v tom ateliéru po něm. A on na to moje dílo kouká a povídá: „No vždyť to je Janeček…to jsou jeho barvy.“ On taky používal tyhle oranžové. V poslední době je používám i já, ale vůbec mne to předtím nenapadlo a najednou to tam je. Na jeho obrazy jsem se díval naposledy někdy před 10 lety a není to žádný záměr. Prostě se to tak stalo…

Jednu z těch historek mohu přidat i já. Vzpomínáte, když jsem do ateliéru přišla poprvé? Vedla se řeč, a vy jste zmínil, že ten velký litinový věšák, na který jsem si pověsila kabát, stával kdysi v atelieru malíře Václava Rabase. Ustrnula jsem, protože s tímto velkým umělcem se přátelil můj dědeček a často ho navštěvoval. A na tom stejném věšáku tedy kdysi zcela určitě visel často i kabát a klobouk mého dědy… 

Ted´ ale o vašich tématech. Čtěte Bibli, tam to všechno je… zpívají Voskovec s Werichem v jedné své písničce. A vy to všechno, co tam je, malujete. Proč?

Láká mne, že Bibli všichni věřící vnímají jako něco svatého a cudného. Ale židovství bylo velice pestré, jeho projevy jsou lidské, a kdyby ti lidé nebyli smyslní, tak se ty krásné příběhy takhle nestaly a neměl bych co malovat. Bible najednou ožije a člověk má chuť si ji opravdu přečíst a pochopit. Mám rád speciálně příběhy ze Samuelovy knihy. Zdaleka jsem je ještě nevyčerpal.

Na vašich obrazech se taky často objevují různé mosty a cesty…přes co se klenou a kam vedou? Některé jako by končily v uličkách pražského Židovského města?

Mosty mám rád, něco spojují a dá se pod nimi i ukrýt, když prší zloba a nepřízeň osudu. Praha je nekonečné téma, ke kterému se rád vracím, a ona se ráda tajuplně předvádí na mých obrazech. Ovšem Židovské město v Praze se stalo turistickou atrakcí a tím hodně ztratilo. Má samozřejmě své kouzlo, které ale neumím a hlavně nechci rozšifrovat. Je tajemné a tajemstvím má zůstat.

Přestože vás i vaši tvorbu znám už tak dlouho, tak stále nevím, jestli se můžu zeptat. Ale už to zkusím: Jste věřící? A ovlivňuje to proto vaši tvorbu?

Můj táta byl hluboce věřící. A tuhle otázku jsem dostal taky od své mámy. Bylo mi líto, že jsem jí nemohl odpovědět ano, ale řekl jsem: „Já nevím, mami, ale stále o tom přemýšlím…“ Pak jsem byl ve Vatikánu a šel jsem po náměstí sv. Petra pod arkádami, plnými různých bezdomovců, s českým velvyslancem Pavlem Jajtnerem. On mne tam zastavil, a zeptal se mne na to samé. A já mu odpověděl stejně jako mámě: Já nevím.

Ale jsem přesvědčený, že božství je v každém z nás. Zaprvé. A že člověk by měl přemýšlet, jak to je. Snad je to nádherná pohádka, kterou si člověk vymyslel sám pro sebe, a utěšuje se jí: Neboj se smrti, potom bude vykoupení a nějaké setkání v jiném světě. Že existuje nějaké nebe. Ale to bazíruje na jediné větě, kterou Kristus řekl na kříži tomu druhému lotrovi – neboj se, za chvíli budeš se mnou po pravici mého otce…Jinak o tom v Bibli, myslím, nikde víc napsáno není. A navíc jsem přesvědčený o tom, že jsme všichni mimozemšťani. (Smějeme se oba.) Život tady už byl, ale do neandrtálců nebo už do těch opic pak byla vnesena odněkud nějaká inteligence, vstoupilo něco, co bylo skutečně mimozemské. To je má představa. 

Proč tedy nemalujete mimozemšťany, ale ty biblické ženy a muže?

Vždyť ti mimozemšťani mohli být úplně jako my! Vždyť v té Bibli stojí, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Takže Bůh jste vy – v každém z nás je kousek Boha. A kdo z nás je mu víc podobnej?

Už v tom deset let starém rozhovoru jste se zmínil, že i ve Vídni pořád malujete Prahu. Takže mne napadá otázka, čím vlastně vás Vídeň inspirovala, když se na vašich obrazech neobjevuje? Prožil jste tam dlouhou dobu.

Je pravda, že výtvarné vjemy z vídeňské architektury moc nemám. Ale maloval jsem Spittelberg a existuje docela hodně kreseb z Vídně, kterými jsem ilustroval například svoji knížku Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by to nebylo ono. Ale máte pravdu, že Vídeň mne, pokud jde o malování, zdaleka tolik neinspirovala, jako v literární rovině.

To je jasné i z vašich pozdějších literárních počinů. Z povídek i jedné divadelní hry, která je o maršálu Radeckém. Vyplývá z nich vaše záliba v historii Rakousko-uherské monarchie. Jak vznikla?

Celou dobu, co jsem byl ve Vídni, a i teď vidím, že to propojení našich kultur je nesmírně silné. Neříkám nic nového a ví to řada lidí. Je škoda, že se ten model velkého středoevropského soustátí, který vznikal staletí, rozpadl. A tak náhle. Ani ne tolik tlakem zevnitř, ale hlavně, podle mého názoru, tlakem zvenčí. Byly to vlivy ze Spojených států, a především velký tlak Německa. Rakouské mocnářství všem kolem vadilo. A přitom dokazovalo, že národy různých kultur a kořenů jsou nějak schopné žít společně.

Teď bychom mohli říct, že máme šanci dobrého ekonomického i kulturního soužití a obohacování znovu, ve větším celku Evropské unie, což je ale složitější… To by ale byl rozhovor zaměřený dál a šíř, než dnes chceme…

V Evropské unii dominují opět velké národy, Francie a Německo… a my pořád máme pocit, že musíme mít nějakého velkého bráchu, který nás musí ochraňovat. Přitom jsme samostatný, inteligentní národ. Když někdy slyším lidi, jak hodnotí politickou nebo ekonomickou situaci ve smyslu: „To by se jinde stát nemohlo, co se tady děje, to jsme celí my Češi, to je typické české,“ tak říkám: Ale mohlo! To není typicky české, to je typicky lidské! Protože ne Češi, ale lidi jsou takoví, a chovají se často hrůzně, dokážou to všichni.   

Zpátky ale k česko-rakouským kulturním kontaktům. Jejich příkladem může být třeba, že se ve vídeňském Burgtheatru v současnosti hraje hra od Franze Grillparzera v titulní roli s českým hercem Karlem Dobrým. A ten v ní představuje Přemysla Otakara II. Jsou podle vás ty vazby stále silné díky společné historii?

Člověk by si přál, aby to tak bylo, ale ono to tak není. Ale není se čemu divit: První republika démonizovala všechno rakouské. Pak přišel protektorát, který tomu také vůbec nepomohl. Austrofašismus v Rakousku existoval už v 19. století a Hitler na něj logicky navázal. A pak socialismus, který u nás byl, nestál o žádný stát za železnou oponou. V té době se po oficiální linii pro česko-rakouské kulturní vazby nedělalo nic ani na velvyslanecké úrovni. A bohužel se nedělalo moc ani po roce 1989, kdy na místech kulturních atašé byli často dost nekompetentní lidé, jak jsem mohl sledovat.

Dokládá to třeba historka, kdy chtěli jako svoji akci zorganizovat ve Vídni koncert Hany Hegerové ve známém a obrovském Musikvereinu, což muselo stát neuvěřitelné peníze. Ale 14 dní před koncertem bylo prodáno žalostně málo lístků. Přišel za mnou kulturní rada a ptal se, co by se s tím dalo dělat. Já jsem se o koncertu dozvěděl až od něj. Ale dostal jsem nápad, který nebyl sice nikterak moc chytrý, naštěstí to však pomohl vyřešit. Poradil jsem: Přivezte sem lidi z Bratislavy. Je to kousek, a když se nabídnou lístky za nízkou částku, tak Slováci přijedou. Přijely jich tři autobusy, což byla záchrana představení, které však mělo mít jiný účel.

Ve Vídni stále pracuje nespočet krajanských spolků a organizací. Existuje tam nepřetržitě velká česká škola, která děti vzdělává v češtině od mateřské až po maturitu a má v posledních desetiletích stále víc žáků…Všichni tito lidé, myslím, se o vzájemnou kulturní výměnu snaží. Například české amatérské divadlo Vlastenecká omladina, které dokonce jezdí z Vídně hrát do Čech…Myslíte tedy, že tu hlavní práci na česko-rakouských vztazích dělají jednotlivci?  

Bez privátních iniciativ mnoha lidí by to nešlo. Mnohé vzájemné kulturní vazby stojí na tom širokém a pestrém společenství vídeňských Čechů, kteří jsou velkými vlastenci. Ti se snažili provozovat nějakou kulturní výměnu i před rokem 1989 a dělají to stále.

A i já sám jsem založil za tím účelem ve Vídni spolek s názvem Kontaktforum. Chtěl jsem zvát jen takové umělce, které znám, a kterých si vážím. Začal jsem Miroslavem Horníčkem, na moje pozvání byli ve Vídni i Jiří Suchý a mnoho dalších. Spolek dodnes funguje, ze mne udělali čestného člena.

Už jsme zmínili, že jste kromě malování také literárně činný. Našla jsem třeba reakci čtenáře na povídky s názvem Napsáno křídou: „Hodně chytré povídky nutící k zamyšlení nad samou podstatou života a působení konkrétního člověka na světě. Knihu je skutečně nutné číst pomalu, působení povídek nechat doznívat, neb je to svým způsobem i duševní očista ateisty namísto nedělní návštěvy kostela či duchovního rozhovoru s knězem.“ Máte v plánu psát něco dalšího?

Chtěl bych teď napsat hru o společenství lidí různých generací, kteří budou spolu sedět na jevišti a komunikovat pouze přes mobilní telefony. A všechno, co se mezi nimi bude ve skutečnosti odehrávat, budou prožívat jen přes ty mobily. Taky tam někoho možná zabijou. Nebo tam bude drsně rozmlouvat dcera s matkou kvůli ztraceném mobilu… Zjišťuju, jak se lidé mění v ignoranty nebo jak mluví se svými rodiči, zatímco ještě můj otec svému tatínkovi líbal ruku.

Také jsem začal přispívat malými článečky do Vídeňských svobodných listů, což je jedna ze dvou tamních významných českých tiskovin. Nejsou to ani fejetonky, jen takové moje „úkoly“ bez zadání tématu. Doufám, že až jich bude víc, vydám je knižně. Třeba jeden nazvaný Hrátky s češtinou začíná (čte): Neúcta k vlastnímu jazyku je neúctou k sobě samému. Čeština, kterou mluví vídeňští krajané, je trošku staromódní, především u lidí, kteří se ve Vídni již narodili a mají jazyk český jako jakousi zvláštnost. Mluví sice s akcentem, ale velmi mile.……A končí to: Jsem rád, že moji vídeňští krajané mluví hezky česky a nemají potřebu používat takové výrazy, jako je „pražská kavárna“ a různé další. Mají rádi Sokol, Českou besedu a demokracii, jsou vlastenci a pravda a láska jsou pro ně ušlechtilým pojmem.

Ještě je tu ale vaše hra Radeckého pochod životem. Celkem aktuální téma vzhledem ke snahám o navrácení jeho pomníku na Malostranském náměstí v Praze, o kterém se zase znovu teď diskutuje.

Jednou mne upozornili, že za Vídní je nějaký kopec, kde jsou pochovaní čeští maršálové a zjistil jsem, že tam je i Radecký. A to mne vyprovokovalo k tomu, že jsem se jím začal zabývat, kupoval jsem si o něm knížky, studoval dostupnou literaturu a najednou jsem měl spoustu materiálu. Zaujalo mne, že sám o sobě říkal: „Já jsem Čech, ale nemusí to všichni vědět.“ Mluvil samozřejmě německy, ale česky uměl, protože se narodil v Sedlčanech a studoval v Praze u piaristů. Pojem Radecký nevznikl v době válek s Turky, kde jako vojevůdce vynikal, ani v době napoleonských válek. Nevznikl bitvou u Lipska, pro kterou Radecký připravil vítěznou strategii, ale teprve tehdy, když se stal jako 63letý velitelem rakouských armád na Apeninském poloostrově. Po šedesátce ho totiž nejdřív odstavili, udělali ho velitelem pevnosti v Olomouci, ale pak ho František II. povolal do Itálie, kde Radecký znovu vybojoval rakouské državy proti Francii. A představte si, že ve svých 82 letech velel bitvě, která trvala 12 hodin a on těch 12 hodin seděl v sedle! Jakmile tehdy nepřítel věděl, že tam velí Radecký, tak to balil… Byl skvělým taktikem. Samozřejmě všichni vojevůdci dělali různé špatnosti, i Radecký musel podepisovat rozsudky smrti, ale je doloženo, že jeho to trápilo a tížilo ho svědomí. Podařilo se mu udělat výjimečnou kariéru, byl skutečně inteligentní a lidi ho milovali.

Ke vzniku té hry přispěl pan doc. Štědroň a Spolek Radecký, který usiluje o obnovu pražského pomníku. Obrátili se na mne, protože se známe, a já jsem takovou hru napsal. Bylo to nejdřív hrozně dlouhé, tak jsem škrtal, škrtal a škrtal, ještě i po premiéře. Hraje to takový pestrý amatérský spolek, premiéru jsme měli dokonce v Semaforu, pak v Rokoku a bude se hrát v divadle U Valšů. Hledáme také nový termín za ten koronavirem zrušený i ve Vídni.

Tu hru si Radecký rozhodně zaslouží. Ale to sousoší?

Musí se do podstaty věci. Radecký sehrál v dějinách naší země významně kladnou roli a byl velmi známý – i díky Johannu Straussovi, který napsal ten slavný Radeckého marš. Navíc se hlásil ke svému národu. A je mi také sympatická snaha lidí, kteří o jeho znovupostavení usilují, protože jim zkrátka o něco jde a jsou vytrvalí. Radeckého pomník sice není extra geniální, ale Praze by slušel a Radecký by si ho, stejně jako spolek pro obnovu pomníku, zasloužil. Držím jim palce.

Stíháte při své pracovitosti sledovat i své mladší kolegy, současné české výtvarníky? Mají co říct?

Ale ano, některé věci jsou naprosto výjimečné. Třeba hlava Kafky nebo další věci Davida Černého. I když něco podobného vzniklo už před 30 lety někde ve Pensylvánii. Ale on je nesporně velký talent. Upřímně řečeno, když ale jdete na společnou výstavu, kde vidíte třeba díla deseti umělců, tak často nerozeznáte jednoho od druhého. Abstrakce není jednoduchá. A takových věcí jsou po světě v galeriích i na internetu tisíce a miliony. Rozhodně nechci říkat, že dnešní kumšt nemá úroveň, ale je potřeba skutečné originality, něčeho, co nikdo jiný nemá.

A to nejen ve výtvarném umění, ale třeba i v hudbě. Mahler v ní měl své pohřební marše, originální byl i Martinů. Je to vždy o tom konkrétním člověku. Mám třeba rád dílo Oskara Kokoschky, který pocházel z pražské židovské rodiny. Jeho obrazy Prahy jsou krásné. Fascinuje mne jeho Větrná nevěsta, kde zobrazil Almu Mahlerovou. Do svého díla dával sebe.

Lidi se mne občas ptají, jestli jsem namaloval nějaký autoportrét. Byl by hrozně jednoduchý. Moje nemocné zamhouřené oko, vousy… A já vždy říkám: No jasně – tady to všechno, co tu visí, jsou autoportréty. Já jsem v tom vevnitř. Do každého obrazu dávám sebe. Každý umělec do toho díla musí dávat sebe! Když tam je, tak ten obraz má co říct, a když není, tak je to jen hezky namalovaný obraz.