Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Romanem Černíkem

Co se ti vybaví jako obraz dětství z komunistického pohraničí, kde jsi vyrůstal?

Obrazů je víc. Jako dítě rozdílnost žití v pohraničí a mimo ně neprožíváš. Znáš pouze to, kde jsi doma a připadá ti to normální. Až dneska, s odstupem času, samozřejmě vím, že to normální úplně nebylo. Žil jsem na sídlišti úplně na konci Chebu, kolem nás ze tří stran byla kasárna a kousek za sídlištěm už cedule POZOR HRANIČNÍ PÁSMO. Mně to ale přišlo normální. Rád vyprávím kamarádům, kteří žili mimo, o branných cvičeních, kde nám demonstrovali, jak pes loví lidi. Dodneška si živě pamatuji, jak nám to pohraničníci chodili ukazovat stejně, jako dnes sokolníci předvádí cvičení dravců. Vrcholem byl samozřejmě rozzuřený vlčák útočící na ruku člověka v zesíleném vycpaném rukávu uzpůsobeném pro tyto účely. Také jsme byli neustále obklopeni vojáky, se školou jsme chodili do kasáren recitovat básničky a vedoucí pionýru byl také voják. Nepřišlo mi to nenormální.

Myslela jsem, že jsi vyrůstal v Aši.

Jsem rodák z Chebu. Do Aše jsem šel až s nabídkou učitelského místa s bytem. V té době už jsem měl malou dcerku a s manželkou jsme oba byli učitelé, takže logicky jsme šli na místo s bytem. Sehnat hned po fakultě místo na střední škole bylo vlastně příjemné, i když to byla poslední střední škola v Čechách, protože dál už nic nebylo.

Z let mých studií na fakultě v Českých Budějovicích mám jednu historku. Vydávali jsme legální časopis, který byl však pod kontrolou. Tenkrát jsem do něj napsal jednou mírně erotickou báseň. V důsledku toho jsem byl pozvaný před tehdejšího proděkana pro politické věci. Bylo mi vytknuto, že je má báseň nemravná. Vtipné na tom bylo to, že se tento proděkan jmenoval Svoboda. Když se mě pak ptal, kam půjdu po fakultě, a já mu odpověděl, že už vlastně místo mám – v Aši, koukal na mě, jako že jsem spadl z višně. Původně mi vyhrožoval podmínečným vyloučení, ale slovo Aš fungovalo tak, jako že je vše v pořádku. Kdo by chtěl jít učit do Aše, že?

Vnímal jsi jako dítě nějaké zásahy režimu do tvého života?

Jako úplně maličký jsem chodil do skautu. Bylo to možné díky tomu, že byl v roce 1968 skaut obnoven, ale v roce 1971 byl opět zakázaný. Tohle si dobře pamatuji, protože pro mě vlastně z ničeho nic skaut skončil. Někteří lidé to zkoušeli obnovit v podobě jakéhosi vodáckého nebo turistického oddílu, spaní venku a podobně. Když jsme si v lese stavěli bunkry, museli jsme si jen hlídat, kde je hraniční pásmo, aby tam na nás nikdo nepřišel. Vždycky ale nějaký vedoucí někam zmizel, emigroval, ale vesměs mám na toto období velmi radostné vzpomínky. Co si pamatuji ale asi nejvíc, bylo, že mi můj veliký kamarád Luděk odešel do ciziny.

Kolik ti bylo?

Byl jsem asi v osmé třídě. Jeho tatínek byl vojenský lékař, významný ortoped a sportovní doktor, ale jeho působení mu komunisti strašně ztěžovali. Bylo to proto, že v době okupace v roce 1968 se chebská posádka odmítla vzdát sovětským tankům. Všichni důstojníci potom museli odejít. Tohle všechno jsem tenkrát samozřejmě nevěděl. Luděk chtěl být námořníkem, což samozřejmě s jeho profilem nešlo. Takže jednou prostě nepřišel do školy, a pak už se neobjevil. Na gymplu mi odešla zase jedna hodně blízká kamarádka a zároveň přítelkyně mojí budoucí ženy – taky zmizela zničehonic. Takové věci se děly.

V době tvého studia na gymnáziu jsi poprvé „přičichl“ k divadlu?

Divadlo jsem začal dělat s panem profesorem Petřivalským. Také jsem měl hodně rád výtvarku s paní profesorkou Tesařovou. To byli lidé, kteří pořádali výběrové semináře. Pravidelně jednou za půl roku jsme jezdili do Prahy do galerie, do divadla – nejvíc jsme chodili do divadla Na Okraji na Potužila, Pavelku, Machoninovou a Salzmannovou. To bylo naše setkání s divadlem poezie. Jinak se však jednalo o naprosto klasické gymnázium, kde se „nesmělo zlobit“. Když tenkrát třída mé ženy odmítla podepsat souhlas s rozmístěním sovětských raket, vyhrožovali jim, že neudělají maturitu. To byl takový napínavý moment, který jsme prožívali. Vedli jsme jakýsi paralelní život. Pořádali jsme kulturní akce, diskotéky, koncerty, literární čtení, chodili jsme hodně do chebského divadla a do divadelního klubu, kde jsme se skamarádili například s Pavlem Markem. On nám následně ve čtvrťáku pomáhal s naším amatérským představením. Také jsme měli soubor, který vedl pan profesor Petřivalský, kde se pořádalo hodně literárních večerů. Byly to dva rozdílné světy – jeden na veřejnosti a druhý v soukromí.

S vaším divadlem z gymnázia jsi se také poprvé dostal na Wolkrův Prostějov.

Jeli jsme tam s pásmem divadla poezie z Jiřího Šotoly a dostali jsme tam strašně na frak. Pamatuji si ale, že to bylo hrozně super. Byly tam vynikající diskuze. To jsem byl ve druháku, ve třeťáku a do teď si pamatuji představení Gulliver Hanáckého divadla. Tam jsem poprvé viděl Arnošta Goldflama. Byl to pro mě velký zážitek. Pak už se nám tam chtělo jezdit pořád, i když osmihodinová cesta z Chebu až do Prostějova byla hrozivá. To byl myslím rok 1976 nebo 1977.

Jaké to bylo, když jsi pak odešel do Budějovic?

Začal jsem si uvědomovat, že řada věcí je jinak než u nás v Chebu v pohraničí.

Co například?

Třeba vesnice. Všude to tam bylo takové malebné. Já znal jenom vesnice z okolí Chebu, vybydlené, ušmudlané. Důležité pro mě bylo také setkání s Františkem Zborníkem, který mě na fakultě učil didaktiku. On nám ukázal, že v didaktice češtiny se dá pracovat jinak. Na výšce jsme měli partu, kterou si František docela oblíbil a tím, že jsme mu někteří padli do oka, jsme mohli jezdit na zkoušky jeho divadelní skupiny Šupina. Vždy jsme měli na jejich představení volný vstup, i když ta představení byla vesměs velmi narvaná. Zůstali jsme přátelé pak na celý život.

Jak jsi se v Aši dozvěděl o revoluci?

V té době, přesně 17. listopadu, jsem byl se svými studentkami ze střední školy na výměnném pobytu v Plavně ve východním Německu. V té době už bylo po pádu Berlínské zdi. Stále se nás tam ptali, jak to vypadá u nás, protože viděli demonstrace v televizi. Slyšeli, že je v Praze nějaký mrtvý student… Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Holky si tam tenkrát potřebovaly nakoupit boty, které si pak přes celnici všelijak schovávaly a balily do triček, aby na ně celníci nepřišli, ale celnice byla otevřená, nikdo nás nekontroloval. To bylo hodně zvláštní. Do Aše jsem přijel až v neděli 19. listopadu, a to už všechno běželo. U nás doma byly letáky, informace jsme získávali od lidí, kteří přijeli z Prahy.

Buď listopadové události sami zažili, nebo o tom jenom slyšeli. Někteří žáci také přijížděli do Aše ze Středočeského kraje a přiváželi další zprávy o tom, co se tam děje. A důležitý zdroj informací byla německá televize, na kterou jsme všichni odmalička koukali.

Důležitou roli v tomto seriálu sehráli také ašští železničáři, protože přes ně k nám chodily zprávy i první letáky. Plánovali jsme udělat promítání ze zásahu na Národní třídě, protože okamžitě vznikaly nahrávky. Přemýšleli jsme, kde to budeme promítat. Na nádraží tenkrát byla kulturní místnost, kterou nám pan přednosta Kubíček dal k dispozici. Začali jsme shánět video, zjišťovali jsme, kdo přinese velkou televizi na nádraží (kdo ji vůbec má), a když došlo na promítání, objevila se tam Veřejná bezpečnost. Pan Kubíček je ale odmítl pustit dovnitř s odůvodněním, že se jedná o majetek Českých drah a že tam nemají co dělat. A oni odjeli. To byl asi 21. listopad.

Velkým zlomem v Aši byla generální stávka, 27. listopadu. Tenkrát se v letním kině, v té zimě, sešla opravdu celá Aš. Já jsem se potom následně dostal jako mladý člověk do vedení rady města Aše jako zastupitel města.

Takhle rychle po revoluci?

Ano. Ti, co tam byli doposud, odstoupili a byli tam dosazení lidé z venku.

Jakou změnu jsi po revoluci zaznamenal ve společnosti?

Všechno potom hrozně frčelo, strašně rychle se vše měnilo. Byl jsem například součástí týmu, který obnovil ašský gympl. Naposledy byl gympl v Aši v šedesátých letech. Všichni žáci do té doby jezdili na gymnázium do Chebu, takže jeden z prvních plánů byl, že se obnoví v Aši gymnázium a já tam vlastně byl prvním učitelem. Zažil jsem pád textilního průmyslu – to vše bylo v devadesátých letech. Zároveň se otevřely hranice. Začaly se objevovat bordely a prostitutky v ulicích, kasina, privatizace všeho – byl to opravdu hukot. Mezitím jsme si konečně mohli dělat, co jsme chtěli. Takže jsem založil v Aši divadelní partu, zinscenovali jsme Lysistratu podle Vladimíra Renčína (adaptace, pozn. red.). Podílelo se na ni hodně lidí, měli jsme veliký sbor se zpěvy – bylo to takové zdravě naivní představení, na které chodila spousta lidí a byl to opravdu velký úspěch. 

Co ti přineslo působení v politice?

Tím, že jsem působil v politice, jsem si začal všímat, jak se společnost diferencuje. Začalo se tam hrát o hodně velké peníze a v pohraničí obzvlášť. Krachovaly podniky, rostly bordely, vojáci odešli a stavby po nich se ničily, … byl to opravdu takový zvláštní moment.

Jak ses dostal do Plzně jako učitel na pedagogické fakultě?

Sešlo se tehdy několik momentů. Dostal jsem nabídku od přátel: Dany Jandové, Jaroslava Řezáče a Evy Lukavské. Moje žena měla v Aši konflikt s vedením školy, a tak jsme vyrazili. Přesídlili jsme do Merklína, kde moje žena začala učit a dostala učitelský byt, a já začal dojíždět do Plzně na fakultu.

Politicky jsi se angažoval i v Plzni, kdy jsi kandidoval za Stranu zelených. Když porovnáš politiku tenkrát a politiku, kterou jsi zažil teď?

Tenkrát to bylo takové živelnější. Lidé to moc neuměli, vše bylo hodně osobní a emocionální. Všichni se znali, a pak se třeba přátelství rozpadala. Kultura v té době nikoho moc nezajímala. První dva tři roky jsem se věnoval spíš politice a víc jsme pracovali například na založení školy, na divadlo nebyl takový čas.

To, co jsem zažil teď, je víceméně stabilizované. Začala platit spousta pravidel, všechno je složitější, byrokracie se ustálila, nabobtnala. Pro mě politika fungovala od roku 2005 do vzniku Jižního předměstí Moving Station (plzeňská nádražní budova přestavěná na kulturní prostor, pozn. red.) – to je stále ještě dozvuk té porevoluční doby – to, co tenkrát šlo, by dneska už nešlo.

V současné době pracuješ hodně s mladými lidmi. Jaký cítíš potenciál současné mladé generace – těch, kteří se například už narodili do svobody. Vnímáš ten rozdíl?

Ano! Mám teď opravdu velkou aktuální zkušenost. Například Fridays for Future, kdy mladí lidé vystoupili do veřejného prostoru navzdory škole, která je neučí se organizovat, neučí je připravovat si petice, schůze atd., a oni toto všechno umí. To je dobrá vizitka.  (FFF je mezinárodní projekt, jehož cílem je dostat téma klimatické změny co nejvíce do povědomí lidí. Za tímto projektem stojí převážně středoškoláci, pozn. red.) V poslední době jsem se účastnil mnoha akcí. Byl jsem v létě na Klimakempu s hnutím Limity jsme my, což jsou mladí lidé, zároveň jsem v Polsku dělal představení na jednom festivalu, kde byla přesně takováto generace mezi 18 až 25 lety a viděl jsem, jak tito mladí lidé umí vše řešit, jsou otevření, spolupracující, nesoutěží, snaží se být nehierarchičtí, … Samozřejmě, že jsou vedle toho děti, které jsou zacvaklé na mobilech a mají tu hlavu „vymaštěnou“ jinými věcmi, ale cítím, že lidé, kteří naši budoucnost budou ovlivňovat, jsou už tady a jsou docela dobře připraveni. Potřebují jen dostat tu příležitost.