Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Mášou Exnarovou

Také Mášu Exnarovou, jejího muže Ivana Exnara, bratra Jožku Stehlíka i další členy rodiny jsem poznala díky natáčení dokumentů z cyklu České kořeny (2010). Od té doby vím, že mám v Basileji i v malé obci Itingen, kousek odtud, přátele. Veselá, energická, praktická a vždy společensky naladěná Máša (jak ji odmala všichni znají, i když v dokladech má psáno Magdalena) je magnetem v každé společnosti. Umí také číst v lidských duších, ale především má ty duše ráda a umí je spojovat. A také proto mnoho let ve své galerii Haus am Bach propojovala českou a švýcarskou kulturu. Hodně chvil, které prožila, ale nebylo veselých. Pevné rodinné zázemí, přestože v emigraci, jí umožnilo, je překonat.

Jak si vybavuji z našeho natáčení, vyprávěla jsi, že kultura byla v celé vaší rodině odjakživa doma, už od tvých dětských let… 

Oba rodiče nás tří sourozenců měli vlastně tak trochu umělecké sklony. Maminka vystudovala pedagogickou školu Vesna v rodných Hořicích v Podkrkonoší, kde se učila hrát na housle i klavír, tatínek studoval tamní „šutrárnu“, dnes známou jako Střední průmyslová škola kamenická a sochařská (má ji i bratr Joža Stehlík), a tam se seznámili. Maminka byla také velice činná v divadle v Hořicích – mám doma ještě krásné plakáty: v hlavních rolích Zdenka Sychrová – tak se o divadle nejen doma mluvilo, ale samozřejmě se navštěvovalo. A já a mí bratři už jako děti jsme taky stáli na těch prknech. K tomu se u nás muzicírovalo, zpívalo, takže to byla atmosféra, ve které jsme všichni vyrůstali. Žili jsme pak v několika dalších menších městech a nakonec v Karlových Varech. Písně mé maminky, pohádky a vůbec idylické dětství se staly kolébkou, která mi dala základ do života. – A stejně jako maminka jsem vystudovala pedagogickou školu, ale v Litomyšli. 

Tvůj bratr Joža, který se také ocitl v našem filmovém dokumentu, vzpomínal na kočovné divadlo, v němž jste oba působili…

To už jsme bydleli v Karlových Varech. Joža byl tehdy ještě na vojně. Když se divadélko zakládalo, absolvovala jsem dokonce konkurz, přijali mne, a tak vypukla moje aktivní herecká, řekněme „kariérka“. Zmínila jsem Jožu a slíbila jsem, až dokončí vojnu, že ho přivedu, a to se i stalo. Divadélko se později jmenovalo „KOČKA“- Kočovné divadlo Karlovy Vary. Já jsem ale krátce potom odjela a následovně emigrovala. Joža, miláček spolku, ještě několik let v divadélku pokračoval. (pozn. MF: V dokumentu Joža vzpomíná, jak si vždy před představením „KOČKY“ herci někde museli sami vysmýčit půjčenou tělocvičnu a pak vyvolávat po návsi: „Dneska večer kultůra za bůra…“)

Jenže KOČKA byla zároveň tak trochu i politickým kabaretem, a bylo jasné, že nebude mít dlouhého trvání. A opravdu, po čase ji zakázali. A to byla, myslím, také jedna z věcí, které definitivně přiměly k emigraci i mého bratra Jožku.

Jak to bylo s tvým odchodem? Co o něm rozhodlo?

V roce 1968, kdy se ještě mohlo vyjíždět i na Západ, 16. července, v den mých 22. narozenin, jsem odjela do Hamburku, kde jsem se sešla se starším bratrem Zdeňkem. Tam nás zastihl 21. srpen, který změnil naše plány. Návrat domů se nekonal. Zdeněk byl horolezec, Švýcarsko znal a hory ho přitahovaly. Já jsem ho po několika měsících pobytu v Hamburku do Švýcarska následovala. Rok jsme tam zůstali ještě legálně, ale pouto k Čechám a představa, že bych tam nemohla, bylo tak silné, že jsem na Velikonoce 1969 vydala stopem domů do Karlových Varů. Potkala jsem Káju Kryla, měl tam koncert. Domluvili jsme se, že až přijedu do Prahy, mám se mu ohlásit. Pak jsem ho v Praze potkala znovu, náhodou na Václavském náměstí, a on mi říká: „Majdo, dnes slavím čtvrtstoletí. Pojď, oslavíme to spolu.“ A tak jsem s Karlem Krylem oslavila jeho pětadvacetiny. Pak mne odvezl na letiště, daroval mi desku Bratříčku, zavírej vrátka a na obal napsal:“ To první čtvrtstoletí za moc nestálo“ a řekl: „Majdo, utíkej, dokud je čas!“ Poslechla jsem ho. On sám pak v tom roce také emigroval.

Byla jsi s Karlem Krylem i potom v kontaktu? 

Byla. Dokonce jsem ho chtěla překvapit na jeho padesátinách. Jednoho dne jsem se účastnila narozeninové oslavy našeho kamaráda… Krátce po začátku tam přišel někdo z Česka a říká: „Víte, co se stalo? Karel Kryl zemřel.“ K padesátinám jsem mu tedy už gratulovat nemohla.

Zpět do roku 1969. Jaké to bylo, když už jsi měla jasno, že ve Švýcarsku zůstaneš?

Zejména ty první tři roky byly bolestivé. Stesk po domově, rodině, kamarádech… ztráta milovaného bratra Zdeňka, který mi byl ve Švýcarsku oporou… V Basileji jsem poznala Ivana, byl to jeho kamarád, znali se už v Čechách, oba horolezci. Ivan se stal později mým manželem. V roce 1971 jsme já i moje švagrová, žena bratra Zdeňka, byly v očekávání prvního dítěte. V srpnu, během české expedice v Alpách, které se Zdeněk i Ivan účastnili, došlo k tragické události. Zdeněk a jeho tři kamarádi se už do tábora nevrátili. Na pohřeb z Československa pustili jen jednoho z rodičů…. Po deseti letech zůstal pak ve Švýcarsku i bratr Joža. Pro rodiče dost smutná situace, ale s rozhodnutím souhlasili.

Vidím, že na obou stranách musely stát silné osobnosti a že cena svobody je někdy opravdu velká. K tomu je nutné připomenout, že jste asi zpočátku neměli velké prostředky, neuměli dobře jazyk, neznali švýcarskou kulturu a přišli o tu českou… Co vás posilovalo?

Ivan dokončoval studium chemie a pak pokračoval jako vyučující asistent v rámci své doktorské práce. Velká pomoc pro nás byla, že jsme v Basileji bydleli ve studentských domovech. Tam se nám narodil syn Míša. Po Zdeňkově tragické smrti se mezi nás přistěhovala jeho žena, které se narodila dcerka Ivanka. Sdíleli jsme ubytování se švýcarskými i českými studenty, kteří na tom byli stejně jako my. Debatovalo se o situaci v Čechách, ale taky hodně muzicírovalo, zpívalo v češtině…. Když bylo potřeba, děti měl vždy kdo pohlídat. V „našem“ domě jsme se také seznámili s Pavlem Šmokem, který ve Švýcarsku tehdy působil jako choreograf v basilejském baletu, takže jsme měli možnost navštěvovat i jeho představeni. To bylo výborné, v rámci těch finančních téměř „nemožností“. Žena Pavla Šmoka také záhy porodila syna Martina, už třetí české dítě v domě.

Jaké bylo počáteční sbližování a poznávání kultury švýcarské?

Většina se jí odehrává ve spisovné němčině a té se dalo celkem brzy porozumět. Se švýcarským dialektem to bylo těžší, dnes mu také dobře rozumím, ale nemluvím jím. Snažili jsme se navštěvovat všechno, co v rámci možností šlo. Když v člověku ta potřeba je, tak zkrátka musí.

Kde ses ve Švýcarsku nejdřív uplatnila se svým pedagogickým vzděláním? Práce ve školství je v největší míře postavená na rodném jazyku, a to mohla být potíž. Nebo ne? 

Moje první zkušenost – práce s dětmi – se odehrála v rodině známého psychiatra/psychologa. Jejich tři dcerky mi daly dobrý základ v jazyce. Byla to rodina rakouského původu, takže doma mluvili spisovnou němčinou. Brzy se mi naskytla možnost spolupráce v týmu psychologů a terapeutů zakládajícím první švýcarský experiment – tzv. Psychotherapiestation, stanici pro psychicky narušené děti od šesti let. Uplatnila jsem tu znalosti z psychologie, kterou jsem také v rámci pedagogické školy studovala. To byla vynikající dvouletá zkušenost. Spolupracovala jsem se dvěma terapeuty, kteří mi pak navrhli, že bych mohla založit soukromou školku. A to se i stalo, nejprve v Basileji, později také v Itingenu, kam jsme se v roce 1974 přestěhovali.

Neměli rodiče obavy svěřit své děti cizince z důvodu působení jiné kultury?

Ne, měla jsem tam právě díky mé předchozí práci tak trochu privilegovanou společnost dětí a to, na co se ptáš, nebyl tudíž vůbec žádný problém. S dětmi jsem měla hezký vztah. Navíc jsem se naučila poslouchat dialekt, švýcarské písničky, děti si oblíbily i ty české, vše šlo velice dobře. Udělala jsem dobrou zkušenost i se synem Míšou, který navštěvoval povinnou předškolní výchovu. Bez znalosti švýcarského dialektu byl zpočátku v nevýhodě. Když ho paní učitelka vyzvala, aby zazpíval nějakou českou písničku, spustil „Holka modrooká…“ a já jsem druhý den musela foneticky napsat text a poslat do školky, aby se ji naučily i ostatní děti.

Jak probíhala výchova vašich synů?

Přirozeně v českém duchu, oba synové umí česky dobře, ale u vnoučat se to už bohužel nepodařilo. S prvním vnoučkem jsme mluvili důsledně česky, on také česky odpovídal. Potom, co se narodil bratr a začali spolu komunikovat, zvítězila švýcarština. A je to ještě zkomplikované tím, že maminka je Holanďanka, mluví na ně holandsky a oni jí tak odpovídají, ale mezi sebou mluví švýcarsky.

Naši synové jsou od sebe 10 let. Starší Míša byl velice muzikální, hrál na piano, takže i jeho bratříčka Dannyho klavír začal přitahovat a už u toho, na rozdíl od Míši, zůstal. Seděl u piana, když mu bylo smutno nebo veselo, nikdy jsme ho nemuseli nutit. Po absolvování gymnázia dostal příležitosti navštěvovat pražskou „Ježkárnu“ (Konzervatoř J. Ježka) – to už bylo po roce 1989. Studoval u Karla Růžičky, který mu dal výborný jazzový základ. Danny si „Růžu“ opravdu zamiloval, dlouho zůstali v kontaktu. Když jsem se po letech ptala, jaké to bylo, přijít do vlastně cizího prostředí, odpověděl, že to byl krásný rok!

Občas se pochlubíš jako hrdá maminka jejich úspěchy…

Danny začal po návratu z Čech studovat v Bernu filozofii. Během studia ale dospěl k názoru, že by ho vlastně bavilo herectví. Vystudoval hereckou školu v Mnichově a teď je z něj profesionální herec a pianista. K nalezení je na internetových stránkách – Danny Exnar. Hrdá jsem i na staršího Míšu, žije s rodinou vedle nás a máme tak blízký kontakt.  Vystudoval geofyziku na ETH v Curychu, ale přeorientoval se na IT.

Máš pocit, že v tom, co Danny dělá, jsou nějaké stopy toho, že má české rodiče?

Určitě ano. Nedávno třeba natáčel dvě německé kriminálky. V jedné vystupoval jako český komisař mluvící německy. Když jsme si telefonovali, předčítal mi text a ptal se, jestli má v té němčině dost dobrý český akcent, což bylo komické…

Vím, že jsi po čase trochu změnila obor. Basilej je známá svými veletrhy, pro které má obrovský areál, a tam jsi pracovala ve firmě Messe Basel. 

To byla další, velmi zajímavá zkušenost. Střídají se tam různě zaměřené veletrhy. Z nich je velice známý největší mezinárodní veletrh moderního umění Art Basel, který jsem měla moc ráda, ale i všechny další byly zajímavé. Pracovala jsem jako hosteska na INFO od roku 1980, celých 23 let. To bylo veletrhů! Možná stojí za zmínku, že režisér Bernard Šafařík, který také emigroval do Švýcarska, natočil zajímavý dokument na téma ART BASEL– olympiáda umění a komerce. Kromě mnoha jiných natočil také dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my (2008), jehož námětem je právě československá posrpnová vlna emigrace do Švýcarska a její přijetí švýcarským státem. Ten film jsi u nás doma zhlédla, když jste přijeli natáčet České kořeny ve Švýcarsku.

Nesmíme zapomínat na tvého muže Ivana. Vše, o čem si tu vyprávíme, absolvoval s tebou. V dokumentu jsme trochu nahlédli do jeho dřívějších aktivit, kdy pracoval ve výzkumném týmu na universitě v Lausanne. Na svém kontě má několik patentů, pokud jde o vývoj elektrických baterií. Ale představil se tu i jako horolezec…

Pro Ivana byl vždycky nade vše sport, ať už lezení nebo létání na rogalu, a teď s malým sportovním letadlem. To byla a je jeho orientace. Ale samozřejmě, že se účastnil i našeho domácího kulturního života, ať už chtěl nebo nechtěl…

A ten život byl téměř dvě desetiletí úzce spojený s tvou malou galerií Haus am Bach (tj. Dům u potoka), která měla velký genius loci. Stojí opravdu nad potokem v městečku Sissach kousek od Basileje. Co vše se tam odehrávalo?

Za 18 let se tam uskutečnilo opravdu hodně programů a výstav. Všichni v okolí věděli, že se tam dějí zajímavé akce, kvalitní koncerty a znali mne jako Mášu z Haus am Bach…. To místo bylo zkrátka v povědomí a v té malé galerii jsem si vším, co jsem tam organizovala, tak trochu plnila své sny o setkávání hudby a výtvarna, muzikantů s malíři, Čechů se Švýcary.  

Jak ten nápad vzniknul?

Rok 1989 byl pro mne velice euforickou záležitostí. Měla jsem pocit, že teď se něco musí dít, a to se týkalo velmi konkrétně právě kultury. Dovedlo mne to k nápadu zrealizovat v Čechách nějaké kulturni centrum. Brzy jsem pochopila, že na dálku bych to nezvládla, takže nápad jsem převedla do Švýcarska. Nejdřív bylo potřeba koupit dům, zrekonstruovat do podoby galerie, což zrealizoval bratr Joža, šikovný kamenosochař. Pak jsem začala s provozem. Kontakty jsem měla ještě z dob před emigrací, řada z nich postupně narůstala. Umělecký svět je vlastně velká rodina, ať už malíři či hudebníci, ten zná toho, ten onoho. A kontakty se udržují. Haus am Bach začal žít v roce 1997. Střídali se tam čeští i švýcarští umělci, jak výtvarníci, tak hudebníci, ale i umělci z řady jiných zemí. Z těch českých tam nejčastěji hrál pianista Tomáš Víšek – dvacetkrát! Také další pianista a dirigent Stanislav Bogunia, a řada vynikajících jazzmanů: Laco Deczi, František Uhlíř, Jaro Helešic, Emil Viklický, z mladé generace zpěvák Jan Smigmator, kterého doprovázeli vynikající instrumentalisté. Všechny nemůžu jmenovat… Zvala jsem i různá mezinárodní dua či tria, takto zde vystoupil i český houslista Jaroslav Šonský, žijící ve Švédsku, s francouzskou pianistkou Sylvaine Wiart, hudebníci z Německa i Itálie, ale nejvíc právě Čechů a Švýcarů. Dům jsme před dvěma lety prodali, zůstávají krásné vzpomínky!

Mne osobně mile překvapilo, že se dodnes ve Švýcarsku hodně pořádají tzv. Hauskonzerten, a jim se ty ve tvé galerii trochu podobaly útulným, domácím prostředím. Domácí koncerty se u nás v době první republiky dělaly také, ale ta tradice zmizela….

Možná, že ne, nedávno u nás právě Tomáš Víšek říkal, že to v Praze začíná být opět „nová móda“. Ve Švýcarsku to ale rozhodně stále funguje.

Když ale mluvíme o galerii, je třeba vzpomenout také výtvarníky, jejichž výstavy tu proběhly…

Z těch českých u mne vystavovali například Aleš Krejča, Jiří Slíva, valašský umělec Josef Pálka, Lutobor Hlavsa, samozřejmě také jako karikaturista a sochař můj bratr Joža Stehlík a mnoho dalších ……

Výstavy jsem často kombinovala po dvou autorech, současně český i švýcarský umělec, a tím se spojovalo i publikum. Také na koncerty chodilo publikum jak švýcarské, tak české – místní i z Basileje, protože to je odtud 20 minut vlakem a v Basileji a okolí žije řada českých krajanů. A o to mi šlo, tak jsem to chtěla. Mým cílem bylo spojovat tyto dva umělecké světy.

Teď se často vracíš do Prahy i do Karlových Varů, máš tu i zázemí.

Z Varů jsem kdysi odcházela, mám tam stále přátele. Ráda navštěvuji i filmový festival, kdy Vary ožijí, tu atmosféru miluji. Potkávám se s lidmi, kteří sem přijíždějí. I syn Danny tam byl několikrát. A Praha? To přece není třeba vysvětlovat. Ale například teď (rozhovor natáčíme v kavárně Umělecko-průmyslového musea v Praze) se přiznávám, že v tomto muzeu jsem ještě nebyla a musím to napravit. Po té nedávné rekonstrukci vypadá naprosto úžasně.

Z Prahy ale zpět k vám domů do Itingenu, což je obec nedaleko Sissachu, u Basileje. Z terasy vašeho domku vidíš do lesů kolem. Věnuješ se stále i „houbovému poradenství“, jak už viděli diváci dokumentu České kořeny ve Švýcarsku? Pro nás Čechy je sbírání hub velmi typické, a je to také jakási součást české kultury. A pro Švýcary?

Co Čech, to houbař neboli velikánská tradice. A co Švýcar? Ten sbírá houby, které přináší ke kontrole. Švýcar, velice pečlivý človíček, přijde s nádherně upraveným košíčkem hub a s jejich botanickým popisem a chce si ověřit, jestli je to, co našel, opravdu ono. Například Čech nebo Ital hledá houby, aby je snědl, a na kontrolu zajde jen pro jistotu.

A co s nimi udělá Švýcar?

Taky je sní, ale chce to mít prověřené. A proto já vystavím každému, kdo na kontrolu přijde, potvrzení a instruuji ho: která houba je jedlá, nejedlá, případně jedovatá. K tomu účelu jsem musela absolvovat kurzy a složit zkoušku, abych se stala státem uznávanou houbovou expertkou s diplomem. Nyní jsem placený poradce pro pět obci v okolí. Každá obec má svého poradce, to je její povinnost. Vždy na konci roku předávám přehled, kolika občanům a z které obce jsem provedla kontrolu, obce se pak společně o financování podělí.

To se tedy celé od nás dost liší.

Diametrálně.

Tak vidíš, to je ten rozdíl v kulturách, na který jsem se ptala. Přece jsme ho našly.

Kdo hledá, najde (směje se).

Ale teď ještě vážněji. Jak se mluví ve Švýcarsku o Česku, jestli vůbec?

Mluví. Teď například o tom, jak Češi závidějí Slovensku novou prezidentku, a usmívají se tomu. A líbí se jim, že konečně má někdo z „Ostblocku“ v této funkci ženu. Protože ve Švýcarsku už jsme prezidentku několikrát měli. U nás je ovšem jiný systém, prezident je v čele státu jen na jeden rok, a je to vždy jeden ze sedmičlenné Spolkové rady volené parlamentem. Švýcaři mnoho o české politice nemluví, sledují spíše ekonomiku. S obdivem hodnotí českou minimální nezaměstnanost, i to, jak se za poměrně krátkou dobu Česká republika (i Slovensko) dostaly nahoru.

Co zná průměrný Švýcar z české kultury?

Švýcaři absolutně uznávají českou hudbu, české hudebníky. A například Bohuslav Martinů, který ve Švýcarsku žil (pozn. MF: přes kopec od místa, kde dnes žije Máša Exnarová, v Liestalu) a také zde zemřel, patří nyní už ke Švýcarským ikonám…Krajina, ze které také čerpal svou inspiraci, je u nás…. A to může být, myslím, hezký závěr našeho rozhovoru.