Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Bohumilem Gondíkem

Bohumil Gondík (1943) je v současné době činný i v Praze, kde pro Divadlo pod Petřínem nastudoval dvě hry. Je otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

Mluví se o vás jako o učiteli amatérských herců. Jak to vzniklo? Proč jste se nikdy nestal profesionálem?

Já jsem se stal režisérem vlastně z trucu. Moje kariéra v amatérském divadle začala herectvím. Vstoupil jsem do souboru, který tehdy už několik let existoval a v regionu hrál. Režíroval ho bývalý profesionální herec. Když jsem do souboru přišel, bylo zrovna před zahájením práce na nové hře. Tehdy nasadil do repertoáru Šamberkovo Jedenácté přikázání. Mně byla svěřena role ševce Pecky. Už tenhle výběr předurčil mojí budoucí hereckou a potažmo i režisérskou dráhu. Ale nejen to. Sama předloha je bláznivou komedií, což potřebuje vyzrálé herectví. My jsme tehdy byli nezkušení herci a o tom, jak se hraje komedie, drama, vaudeville, předscéna apod., jsme nic nevěděli. Jako ostatně většina podobně spontánně vzniklých souborů. Nemohlo to dopadnou jinak, než že se ta práce zastavila. Nešlo to podle představ režiséra. Řekl nám, že jsme ignoranti, že se herci nikdy nestaneme a od souboru odešel. Zůstali jsme jako sitrotci a nevěděli co dál. A já jsem tehdy řekl, že to dodělám. Už tehdy se ve mně ozval furiantský duch. O režii jsem nic nevěděl, nevěděl jsem nic ani o organizaci a přípravě představení, o scénografii a dalších disciplínách. Prostě nic.  Ale přece o mně nebude někdo říkat, že se hercem nikdy nestanu! A tak jsem se do toho pustil. No, k premiéře jsme se zákonitě také nedopracovali.

Když teď přeskočím další roky, kdy jsem získával vědomosti návštěvou seminářů, absolvováním reřiséských škol a kurzů organizovaných Svazem českých divadelních ochotníků a okresními a krajskými kulturními středisky, vrátil jsem se k režii v nově vzniklém souboru, a tehdy ve mně usídlilo přesvědčení, že nejpotřebnějším článkem ochotnického souboru je skupina velmi dobrých herců. Co je platné, že se podaří inscenace po stránce scénografické, výtvarné nebo světelné, když herci budou na jevišti bezradní a divák tu bezradost nebo chcete-li „ochotničinu“ pozná a bude se na inscenaci dívat se shovívavým úsměvem. To v případě, že zůstane až do konce a neodejde o přestávce domů nebo do hospody. Začal jsem se tedy věnovat průpravě herecké části ansámblu, což mi zůstalo až do současné doby. Tohle všechno se začalo odvíjet až po mé neúspěšné cestě k profesionální praxi. Tehdy v maturitním ročníku střední školy, kterou jsem v Praze studoval, jsem se tajně začal připravovat ke zkouškám na DAMU. Než jsem ale stačil poslat přihlášku, zemřel mi tatínek. A já jsem nenašel odvahu říci mamince, že se nechci věnovat oboru, který jsem vystudoval a že se chci stát hercem. Nastoupil jsem pak po maturitě do zaměstnání, na vojnu a po vojně se odvíjela moje divadelní kariéra tak, jak jsem právě popsal. Zahrnovala roky 1961 až 1989.

Když se přesuneme právě do roku 1989, jak osudný byl pro vás Listopad? Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl to bod zlomu, nebo se vám zas tolik život nezměnil? Zejména amatérští divadelníci se po Sametové revoluci začali aktivně angažovat v občanském životě – zakládali spolky, občanská sdružení nebo rovnou vstupovali do politiky. Byl to i váš případ?

Sametový rok, přesněji jeho samý závěr byl pro mne velmi zlomový. V hektických dnech a týdnech po listopadu jsem se stal zřejmě prvním nezaměstnaným člověkem v republice. Když jsem viděl, kdo se dere k moci, co do té doby dělal, jak pracoval a jaké zastával postoje ještě na jaře téhož roku, odešel jsem ze zaměstnání na vlastní žádost a tohoto reje jsem se nezúčastnil. Samozřejmě že Listopadem 89 skončila na čas, přesněji na několik let, také práce party ochotníků. Každý člen souboru se potřeboval zorientovat v nastálé situaci, vztah zřizovatel versus soubor přestal existovat a než se začaly vracet touhy po navázání na bývalou pravidelnou divadelní práci, uběhlo hodně vody.

V roce 1995 jsem se k divadlu vrátil jako učitel dramatického kroužku v základní umělecké škole. V té době už se rozbouřené vody uklidnily, soubor, který na čas přestal pracovat, se zase dal dohromady, vytvořily se právní vztahy a stanovily podmínky k činnosti. Tou dobou jsem už měl namířeno do svého nynějšího domova, ale ještě tomu chybělo pět let. Jako mnoho dalších, kteří chtěli této rodící se demokracii pomoci, jsem souhlasil s kandidaturou do městského zastupitelstva a jedno volební období jsem v něm zůstal. Pak už nastal čas stěhování a moje angažná v komunální politice se přeneslo do mého nového bydliště. Po všechna volební období, byly celkem tři, jsem se věnoval kultuře. Byla to doba hledání těch nejlepších cest k rozvoji, nebo lépe řečeno k renesanci, uměleckého žánru, kterému se kdysi říkalo „zájmová umělecká činnost“. A protože jsem vyměnil bydlení v okresním městě za život v malé obci (záměrně neříkám na vesnici), začal jsem zase s aktivní činností na pozici režiséra v souboru, který vznikl v místní sokolské jednotě. Od té doby svoji divadlení činnost odevzdávám České obci sokolské.

Celý profesní život jste spojil s amatérským divadlem, v posledních letech se aktivně angažujete v sokolském divadle jako režisér. Co podle vás přinesl obnovený Sokol českému ochotnickému divadlu?

V České obci sokolské jsem našel obrovský kolektiv lidí, který počtem zanícených pro společnou věc přesahuje velikost vesnice či okresního města a dosahuje rozměrů města krajského. Právě na malých obcích a menších městech, kde existují činné a aktivní sokolské jednoty, jsou sokolští ochotníci nositeli kultury jaksi všeobecně. A nejenom divadelní ochotníci, kterých je více než osmdesát souborů, ale také loutkové soubory a folklorní soubory taneční i hudební, v neposlední řadě pěvecké sbory a muzikanti, prostě široká škála uměleckých oborů. V každém tomto odvětví se najde několik velmi dobrých, ba špičkových těles, která jezdí nejenom po republice ukazovat svoje umění, ale také po světě. Česká obec sokolská byla po sametovém listopadu prvním spolkem, který ihned začal organizovat kulturní soubory jako trvalou součást spolkového života. Navazovala tak na tradici založenou před 130 lety. Ta možnost, hned po změně režimu, začít okamžitě pracovat na „prknech“ a odevzdávat svoji práci publiku, byla od nového českého Sokola neocenitelným, ale také prozíravým činem. Kultura se tak dostala i tam, kde by chybějící peníze obnovení činnosti souboru anebo vznik nového souboru třeba neumožnily.

Loni jste nastudoval se sokolskými divadelními soubory Stroupežnického Naše furianty pro Národní divadlo jako slavnostní představení k zahájení všesokolského sletu. Stalo se v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Jak se připravuje inscenace pro Národní divadlo?

Právě sokolská spolková činnost stála u založení tradice zahajování všesokolských sletů divadelním představením nastudovaným pouze sokolskými umělci. Už v roce 2006 se zahajoval XIV. všesokolský slet divadelním představením inscenovaným společně ochotnickým a hudebním souborem. Hrálo se v Divadle Komedie. Jubilejní XV. slet byl otevřen Prodanou nevěstou v podání hned čtyř sokolských uměleckých souborů a hostilo nás Divadlo ABC. Poslední XVI. slet se slavnostně zahajoval v Národním divadle a opět inscenací nastudovanou třemi sokolskými tělesy. Zatím poslední sletová inscenace se ovšem nezačala zkoušet s tím, že se zahájení odehraje v ND. To se ještě tehdy nevědělo. Až po začátku zkouškového období prosákly zprávy, že by to mohlo být ve Zlaté kapličce. Protože se jednalo o rok stého výročí vzniku republiky, uvedení všesokolského sletu v ND by akci slušelo. Z téhož důvodu se mohl ve spolupráci ČOS a NIPOS-ARTAMA zrodit projekt „Kde domov můj“, který přinesl to nejlepší z folkloru, zpěvu, loutek a ochotnického divadla. Všechno v čase, kdy se na dobu před Sametem už skoro zapomnělo.

A chtěl byste něco z doby před Sametem v této souvislosti připomenout?

Ano, vybavuje se mi vzpomínka na rok 1979. Chtěl jsem do repertoáru souboru nasadit Čechovovy Tři sestry, s čímž byl velký problém. Tehdy musel soubor předkládat dramaturgický plán svému zřizovateli, a ten ho zase nechával schvalovat na stranické půdě na úrovni města.

Soudruzi z „města“ se  tehdy lekli, že se jedná o autora před VŘSR a zakázali nám hru nastudovat. Navrhovali nám, abychom se drželi mladé sovětské dramatické tvorby. Jenže moje možnosti byly přece jenom o něco jednodušší, nebyl jsem členem téhle party, rudou knížku jsem neměl, a tak jsem se odvolal k „vyššímu“ orgánu, což by straník tehdy udělat nesměl. Nakonec se mezi nimi na „okrese“ našel přece jenom jeden normální člověk a povolení přišlo. Když si tak na tu dobu vzpomínám, je docela dost dobře možné, že bych tehdy měl problém i s nasazením Našich furiantů. Vždyť o čem to je? O sedlácích, kteří se handrkují o věno a majetky. O tom, že jejich otec vypráví s patřičnou úctou, jak vezl kočárem rakouského císaře pána a ruského cara z Protivína do Čimelic. Úsměvná představa. I to je rozdíl mezi dobou před Sametem a po něm. Ty slátaniny, které se tehdy musely hrát z příkazu mocných…, patří do minulosti, to je pro nás, pamětníky, velká úleva.  

Vraťme se ale k nazkoušení Našich furiantů pro Zlatou kapličku…

Obnovený Sokol přinesl ochotnickému divadlu třeba právě to, že se sokolská inscenace Stropežnického Našich furiantů hrála na historické scéně ND. Soubor se musel naučit hrát jinak, než je běžné na normální scéně o velikosti jeviště sokolovny. Bylo třeba zvládnout jevištní řeč. Herci musí mluvit zřetelně, musí se naučit mluvit tzv. „nahoru“. Parter má balkóny a galerie a bidýlko a tam také chtějí slyšet a rozumět. Bylo třeba zvládnout jevištní pohyb. Hrát na ploše 25 metrů čtverečních a nebo na ploše pětkrát větší je také úkol, kterému se musí věnovat. Od chvíle, kdy jsem věděl, že se bude hrát v ND, muselo dojít ve zkouškách k posunu hlavně v těchto disciplínách. Musela se také přizpůsobit scénografie. Původní návrh scény byl postavený na menší jeviště, proto jsme prohloubili spolupráci a přípravu samotného zahajovacího představení s technikou ND. Požádal jsem jejich šéfa pana Plevu o zapůčení větších stolů, také zadní prospekt se vytvářel jiným způsobem, tady nestačily jenom klasické černé horizonty. Přestavby doznaly změn oproti představením na jiných scénách. Zkouška, která se konala v den představení, začínala už od dopoledních hodin, aby se vším prošlo, a večer to bylo opravdu prvotřídní. A v neděli večer 1. 7. 2018 to prvotřídní opravdu bylo. I tohle je rozdíl mezi dobou PŘED a PO. Možnosti svobodné dramaturgie, ale také svobodné tvorby, přinášejí vyšší kvalitu. Ale jenom tehdy, když se na ní pracuje. To se nezměnilo. Musí se pracovat (Serebrjakov – Strýček Váňa).  

Jak si vysvětlujete, že dnes mnozí lidé na období komunistického režimu vzpomínají nostalgicky s tím, že bylo lépe?

Co je nostalgie? Je to vlastně stesk po něčem hezkém, minulém, po tom, co se navždy vrylo do paměti jako příjemná událost. Jenže to také znamená, že si člověk stýská jenom po krásných věcech. Na ty špatné naopak rád zapomene. Vytěsní je ze své mysli. A tudíž na ně nostalgicky nevzpomíná. Každá nostalgie je především účelová. Je to vzpomínka na něco, co mi dnes chybí. Nostalgicky tudíž vzpomínáme na první lásku, na Svatojánské proudy, na parní vlaky, na chvíle na chmelové brigádě… Jsou to krátkodobé okamžiky života, náhodné vztahy, zapomenuté technické artefakty.

Pak je tu nostalgie po tom, na co už nikdy nedosáhnu. Bývalí funkcionáři v ROH, ve výboru partaje a vedoucí pracovníci počínaje mistrem a konče ředitelem. Proč? No, protože kvetla korupce. A ti, co mohli rozhodovat, brali plnými náručemi. A to je nostalgie přímo zlatá.

Otázka je však položená jako nostalgie na systém. Na (ne)řád. Nejednoduchá, ale krátká odpověď na položenou otázku by mohla znít: „Když je člověk zvyklý žít dlouho v nesvobodě, nenaučí se za krátký čas žít svobodně.“

V té chvíli nastupuje nostalgie jako stesk po „lepších časech“. Je to vzpomínka na určité delší období života, v němž se skrývá všechno, co se života týká. Volnější vztah v zaměstnání, stejné ceny zboží od Šumavy k Tatrám, drobné zlodějny, krádeže, podvádění apod. A protože nás to takhle definovat ani tehdy, ani teď nenapadlo, vzpomínáme na to jako na výdobytek doby, který nám velmi vyhovoval a uměli jsme se v něm pohybovat. Někdo se v té „době“ uměl pohybovat jako štika v rybníce. Dnes se takhle už chovat nemůžeme, a proto vzpomínáme na minulý režim s nostalgií. Není to ovšem nostalgie, ale podvod na duši. Poznávat svobodu, učit se jí rozumět a používat ji, to je nad síly těch, o nichž je řeč. Přitom jsme už zapomněli, že jsme žili podle pravidel někoho jiného a ne podle pravidel svých. Někdo jiný nám dal pracovní povinnost, někdo jiný nám dal povinné prvomájové průvody, někdo jiný nám nařídil tzv. subotniky, někdo jiný říkal, kam smíme a kam nesmíme, někdo jiný nám určil, kdo je nepřítel a kdo přítel, a to všechno bylo pro nás hrozně jednoduché. Věděli jsme, co se od nás očekává, a tak jsme to prostě jenom plnili a měli jsme klid. Že to bylo špatné, jsme jaksi zapomněli. Učit se novému je pro velkou řadu lidí nezvládnutelné. Především proto, že jim nikdo neříká, jak tomu mají rozumět, jak se tomu mají učit. Musí na to přijít sami. Samostatnému myšlení je ten někdo jiný neučil. Dokonce jim to zakazoval. 

Nostalgie po minulých časech komunistického režimu je patologická ztráta paměti.