Česká kultura před Sametem a po Sametu / Dagmar Straková a Marta McCabe

Dagmar Straková je z Brna. Druhým domovem se jí později stala Praha, a tím se v roce 2000 zřejmě odstartovala její cesta na západ, a to doslova. Manželovy kořeny sahají do Plzně, takže rodina často pendlovala mezi Brnem, Prahou a Plzní, ale to ještě tehdy netušila, že se jejich další destinací na dlouhý čas stane Brusel. Tam se přemístili v roce 2003, kdy se manžel dostal do týmu odborníků v institucích EU. Když padlo rozhodnutí, zůstat déle než byl původní plán, Dagmar – na rozdíl od Marty – provedla ve svém profesním životě veletoč a opustila vystudovaný obor – ekonomii. Důvodem bylo založení bruselské České školy bez hranic, kterou od začátku vybudovala a vede už přes 11 let.

Marta McCabe vyrostla v Praze, kde chodila na soukromé gymnázium. V roce 2002 odjela na léto pracovat do Yellowstoneského národního parku v USA a tam potkala svého budoucího amerického manžela, narozeného na Havaji. V té době také zatím netušila, jak vše dopadne. Stihla si ještě “odskočit” v rámci evropského výměnného programu Erasmus na studia do Finska. Do USA se ale vrátila, vdala a ještě si tam udělala doktorát. A to na pedagogické fakultě se zaměřením na vzdělávání dětí – cizinců, tedy třeba právě dětí Čechů v USA. Na základě toho pak v Severní Karolíně, kde žije, založila českou školu, kterou stále vede. Sama má tři děti narozené v USA, které tuto školu také absolvují.

Ptám se Dagmar, která je zakladatelkou iniciativy Chceme volit distančně a její hlavní koordinátorkou: Jak to vše vzniklo? A má iniciativa už nějaký konkrétní výsledek? 

Češi v zahraničí o distanční volbu usilují už 30 let! Většina z nich se stále zajímá o dění doma v Česku, někteří se perspektivně budou chtít vrátit, v Česku mohou chtít v budoucnu žít a pracovat jejich děti, je to tedy logická potřeba a také právo každého českého občana. Jenže stále nemáme korespondenční ani jinou distanční volbu, která by to usnadnila. Volit pouze osobně na zastupitelském úřadě, jak je to dnes, není pro naprostou většinu vyhovující a často ani možné.  

Chtěla jsem nějak pospojovat všechny iniciátory petic sepsaných na toto téma a hlavně spojit krajany, abychom ze zahraničí vystupovali společně a jednohlasně. Proto mi přišlo logické založit iniciativu zahraničních Čechů Chceme volit distančně.

Připojili se nejprve jednotlivci, pak celé krajanské spolky. Existuje i přehledná mapa, kdo a z jaké části světa iniciativu podporuje. Podařilo se nám také oslovit mnohé významné české osobnosti ve světě, které se k iniciativě hlásí a aktivně podporují naše úsilí natočením videovzkazu pro české politiky. Nesmírně si jich vážíme, je jich celá řada. Za všechny bych ráda zmínila alespoň Igora Lukeše, profesora historie a mezinárodních vztahů na Boston University a honorárního konzula České republiky v Bostonu, Evu Lustigovou, spisovatelku a filmovou režisérku z Ženevy, Petra Síse, mezinárodně uznávaného spisovatele a ilustrátora z New Yorku, nebo Jiřího Šedivého, jednoho z nejvýše postavených Čechů v EU, ředitele European Defence Agency – EDA.

V letošním roce s námi začali aktivně komunikovat poslanci a senátoři, kteří chtějí korespondenční volbu prosadit a rádi by se setkali i s českými krajany v rámci virtuálních debat, které s Martou plánujeme ještě do začátku podzimních voleb uskutečnit.

Marta dodává: Mnozí z nás, kdo žijeme krátkodobě nebo i dlouhodobě v zahraničí, se o dění v Česku velmi zajímáme. Do Čech často jezdíme, máme tu rodinu a známé, a během našeho pobytu v zahraničí se snažíme dělat Česku dobré jméno.

Spolu s Dagmar jsme koncem roku 2020 uspořádaly dvě velmi úspěšné online debaty krajanů ze všech světadílů s Ministerstvem zahraničí ČR a letos iniciativa rozběhla akci pod názvem Aktivně za korespondenční volby. Hlavním cílem této akce je společně ujít, uběhnout nebo ujet na kole celkem 40 075 km, což je obvod planety Země, a ukázat tak na náš zájem o aktuální dění v ČR. Akce se koná s podporou významných českých sportovců, včetně Jana Řehuly a Zdeňka Štybara.

Podpořit iniciativu Chceme volit distančně svým souhlasem a podpisem může každý, i doma v Česku. A také se připojit k nejnovější sportovní výzvě. Jaké kilometry přidáváte vy s Martou? 

Dagmar: Iniciativa je otevřená naprosto všem, najdete nás snadno na webu. A výsledky celosvětové sportovní výzvy se sčítají dohromady. Těch 40.075 km chceme nasbírat do podzimních voleb. Do dnešního dne máme naběháno 21.586 km. To je myslím hodně dobré skóre a osobně jsem přesvědčená, že společnými silami naběháme víc kilometrů, než jsme si předsevzali. S Martou jsme samozřejmě obě aktivní účastnice této výzvy. Jinak by to ani nešlo. Osobně mám moc ráda chůzi nebo jízdu na kole. V čase pandemie jsem si zvykla na pravidelný pohyb, tak se snažím sportovat téměř každý den.

Společně koordinujete další postup a jste v kontaktu i s českými médii, ale hlavně s politiky. A jste spolu ve velmi častém spojení z Bruselu do Durhamu v USA, ovšem jen on-line. Jak vy dvě se vlastně znáte?

Dagmar: Představte si, že doposud jen virtuálně! Naši spolupráci odstartovala až v roce 2020 společná korespondence současným vládním činitelům s žádostí o podporu korespondenčních voleb. Od té doby jsme fakticky v nepřetržitém virtuálním kontaktu a spolupracujeme spolu, jako kdybychom se znaly už řadu let.

Samozřejmě máme společné i téma českých škol, které obě vedeme. Já v Belgii, Marta v Severní Karolíně. Jsem nesmírně ráda, že se mi do iniciativy, kterou jsem založila už v srpnu 2019, podařilo přilákat právě Martu McCabe. Naprosto úžasně jsme si sedly lidsky i pracovně a díky Martě se o iniciativě dozvěděli také Češi v USA. 

Marta: Dáša je hlavní organizátorkou, já koordinuji USA a teď se více zapojuji také do organizace virtuálních debat s politiky a do té nové sportovní akce. Sice jsem se podílela také na dřívější petici z USA v roce 2018, ale iniciativa Chceme volit distančně, která všechny tyto petice (bylo jich po světě už víc) propojuje, má rozhodně větší odezvu, a to hlavně díky Dáše.

Doufáme, že až pandemie odezní, sejdeme se konečně v Praze – a třeba již budeme všichni moci slavit úspěch naší iniciativy. Petici za distanční volbu na webu https://www.chceme-volit-distancne.cz podepsalo již téměř 5 000 Čechů, podepisují se i krajanské spolky – a těch už je 64! –za všechny své členy.   

Co vás dvě dovedlo k životu v jiné zemi a co ve vás obou muselo uzrát, že se tak dlouho, nadšeně a s obrovským nasazením i odborností věnujete vzdělávání českých dětí v zahraničí? Obě jste zakladatelkami a ředitelkami českých škol ve svém městě.

Marta: V Praze na Jižním Městě jsem od 16 do 21 let zde vedla s kamarádkou Hankou Zápotockou 110. skautský oddíl. Na tu dobu moc ráda vzpomínám – byla to velmi formativní léta mého mládí. Během studia na VŠ jsem se snažila co nejvíce cestovat. Ve 22 letech jsme vedení oddílu předali “mladší” generaci a já vyrazila na celé léto do USA. Bylo mi jasné, že nechci sedět někde u bazénu a dělat plavčíka a už vůbec ne pracovat celé léto v nějakém zábavním parku typu Disney World nebo Disneyland. Vybrala jsem si proto práci v Yellowstoneském národním parku, který skýtá nespočet zajímavých výletů a aktivit od medvědů grizzly a bizonů přes nádherné hory a kaňony až po vulkanické gejzíry a travertinové kaskády. Kromě všech těchto zajímavostí jsem v Yellowstonu “našla” také svého budoucího manžela.

Když bylo jasné, že budeme žít alespoń nějakou dobu v USA, chtěla jsem dětem zajistit také vzdělávání v češtině. Naše tři děti vyrůstají ve smíšeném manželství, kdy manžel a celá jeho rodina češtině v podstatě vůbec nerozumí. A protože žádná taková možnost v Durhamu, kde bydlíme, nebyla, musela jsem si pomoci sama. Severní Karolína na rozdíl třeba od Texasu, Nebrasky, Minesoty, Wisconsinu nebo Illinois, není jedním z těch států, kam se Češi historicky stěhovali.

Rozhodla jste se na to jít od začátku profesionálně…

Druhým velkým podnětem k založení České a slovenské školy v Severní Karolíně mi bylo mé doktorské stadium na University of North Carolina at Chapel Hill, kde jsem se zaměřila na téma jazykového vzdělávání a migrace. Jako téma dizertační práce jsem si zvolila mezigenerační udržování češtiny a slovenštiny v rodinách Čechů a Slováků v Severní Karolíně. Z mnoha rozhovorů s rodiči vyplynulo, že vůbec není snadné naučit děti mateřský jazyk v oblasti, kde neexistuje žádná česká nebo slovenská organizace. V průběhu výzkumu jsem si uvědomila, že chci udělat něco, co by přineslo prospěch konkrétním lidem; a nejen o těchto otázkách psát v akademických časopisech.

V roce 2014 jsem proto začala plánovat založení školy. Rozeslala jsem dotazník do české a slovenské komunity v Severní Karolíně, navštívila Českou školu TGM v Chicagu, kontaktovala další podobné školy v USA, a začala shánět představenstvo školy, potenciální učitele a prostory. Všechny formality se podařilo dotáhnout do úspěšného konce a na podzim 2015 jsme otevřeli Czech and Slovak School of North Carolina ve městě Durham pro první studenty. Výuka probíhá o sobotách v prostorách Moraviánského kostela. Od jara 2020 ale vyučujeme kvůli pandemii online.

To byl tedy kus práce, která ale nepřestává, protože školu stále, už šestým rokem, řídíte. Na co jste nejvíc pyšná? 

Radost mám z mnoha věcí. Zaprvé jsem moc ráda, že jsme se rozhodli založit školu česko-slovenskou a zahrnout do ní i slovenskou komunitu. Věřím, že čím dále od domova žijeme, tím blíže máme ke svým slovenským sousedům. Spolupráce mezi oběma komunitami funguje alespoň u nás výborně. Zadruhé mám velkou radost z toho, jak rosteme. V roce 2018 se nám podařilo otevřít druhou pobočku školy v Charlotte, dalším městě Severní Karolíny. Češi a Slováci tu ale žijí v mnoha dalších městech, která jsou na dojíždění stále přílš daleko od obou těchto měst. Nicméně nedávný přechod na online výuku umožnil účast na lekcích rodinám právě i z těchto odlehlejších míst. Zatřetí jsem ohromně vděčná za všechny učitele, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas výuce češtiny a slovenštiny o víkendu. Učitelé sice dostávají za výuku odměnu, ale bez jejich nadšení a obětavosti by škola rozhodně nemohla existovat. V minulém roce měla Česká a slovenská škola v Severní Karolíně cca 15 učitelů a letos máme přes 100 studentů. A nakonec bych zmínila, že škola úspěšně spolupracuje s Honorárním konzulátem pro Severní a Jižní Karolínu.

Teď se zeptám na to samé, ale do Bruselu Dagmar Strakové…

Dagmar: Jsem původem z moravské metropole. I když v Brně už přes dvacet let nebydlím, pokaždé, když se tam vracím, vyvolává to ve mně nostalgické vzpomínky na rodiče a na pořádný kus prožitého života. Druhým domovem se pro mě stala Praha. Když se manžel pracovně dostal do Bruselu, bylo to původně na dobu určitou, a s tím jsem tam také se svojí dcerou odjela. Těšila jsem se na to, že poznám novou zemi, jazyk a kulturu. Nakonec jsme se společně rozhodli, že v Belgii nějaký čas zůstaneme, aby tady mohla dcera dostudovat.

Ale máte ještě mladšího syna…

Ano, a když se v roce 2007 narodil, byl to pro mě asi největší impuls, kdy jsem skutečně začala přemýšlet, v jakém jazyce ho vlastně máme vychovávat a vzdělávat a zda odjet zpět do Prahy nebo zůstat. Chtěla jsem, aby uměl plynule mluvit jazykem země, ve které se narodil, ale zároveň, aby neztratil přístup k mateřské češtině. Vůbec jsem nevěděla, jak na to. Vystudovala jsem ekonomii a finanční management, o bilingvizmu nebo češtině pro cizince jsem tehdy neměla absolutně žádné ponětí. Začala jsem se zajímat o všechno, co se týkalo výchovy českých dětí v zahraničí. Navázala jsem kontakt s místní českou komunitou, krajanským spolkem Beseda Brusel. Seznámila jsem se s maminkami, které řešily stejné problémy, jako já. Rozhodla jsem se totálně obrátil svůj dosavadní život vzhůru nohama, a dnes jsem za to vděčná. Teprve tady jsem zjistila, co je smyslem mého života. A vidíte, letos na podzim to bude 17 let, co je Brusel na dobu určitou naším třetím domovem.

Z Bruselu jsou návraty a kontakt s českou kulturou mnohem snadnější než z USA. Nejen kvůli vzdálenosti, ale i faktu, že je centrem EU, a proto je i tendence Česko tu co nejvíc prezentovat a Čechů, kteří tu žijí, jsou tisícovky. Vyrůstá tu proto i hodně dětí českých rodičů nebo smíšených manželství. Jaké dnes mají možnosti vzdělávat se v mateřštině? 

Děti rodičů pracujících v institucích EU mohou studovat v české sekci v Evropské škole. Má to své opodstatnění, část rodin se po třech nebo čtyřech letech vrací zpět do Čech. Děti tak neztratí kontinuitu s českým vzdělávacím systémem a po návratu pokračují bez problémů ve svých kmenových školách.

V Belgii ale existuje i celá řada českých nebo smíšených manželství, kde převažuje rozhodnutí vzdělávat své děti v belgických nebo mezinárodních školách. I tito rodiče ale zároveň chtějí, aby jejich děti neztratily kontakt s českými kořeny, jazykem a kulturou. Pro ně je ideální alternativou nástavbová výuka českého jazyka a reálií, kterou nabízí Česká škola bez hranic Brusel.

A to už je vaše práce…

K nápadu založit školu tohoto typu mě v roce 2009 přivedla bývalá předsedkyně krajanského spolku Beseda. V lednu 2010 tak začal pilotní projekt výuky českého jazyka pro zhruba 30 bilingvních dětí. Na ty začátky moc ráda vzpomínám. Vyučovali jsme a vlastně dodnes učíme v prostorách Velvyslanectví České republiky v Belgickém království.

Měla jsem štěstí na samé nadšené lidi včetně tehdejší paní konzulky a pana velvyslance, kteří myšlenku velmi podporovali. Pro mě samotnou nastala právě tehdy ta doba totálního zvratu a nalezení sama sebe. Začala jsem studovat pedagogiku, rozhodla jsem se výuce češtiny a bilingvním dětem věnovat naplno. V té době už měl projekt Česká škola bez hranic – Brusel (ČŠBHB) značně pozitivní ohlas mezi rodiči a já jsem z něj chtěla vybudovat samostatnou školu, která by se mohla rozrůstat o další vzdělávací obory, například hudební nebo výtvarné kurzy pro děti.

Transformace z projektu do nové neziskové organizace zabrala dva roky. Nakonec, hlavně díky pomoci belgických úřadů, vznikl v roce 2017 neziskový krajanský spolek Česká škola bez hranic – Brusel. Každoročně u nás studuje necelá stovka bilingvních a multilingvních žáků v devíti třídách. Organizujeme kromě pravidelné výuky češtiny i kulturní akce pro děti českých krajanů v Belgii. Osobně spolupracuji s mnohými českými školami ve světě a tu naši se mi podařilo zapojit i do mezinárodních projektů. Tento rok se ve spolupráci s českou organizací Post Bellum věnujeme projektu Příběhy našich sousedů ve světě. Několikátý rok se naši žáci účastní také Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice.

Také se ale chystáte slavit 10. výročí existence. Jak?

Na první červnový týden chystám virtuální oslavu 10 let výuky v ČŠBH Brusel. Plánuji pozvat několik českých loutkových divadel, které budou schopné nabídnout dětem virtuální představení. Aspoň tímto gestem bych divadlům chtěla pomoct v jejich současné těžké situaci. Rodiče a vyučující budou mít možnost zúčastnit se několika odborných webinářů. Tato akce bude součástí plánované Virtuální debaty českých škol ve světě 2021, kterou spoluorganizuji s Martou McCabe (USA) a Yveou Zaels (Kanada).

To, co kdokoli z nás dělá pro společnost, vyvěrá z jeho osobnosti i soukromého života. Proto by tu měl být prostor i na pár otázek osobních. Náš dvojrozhovor dokončujeme v době po Velikonocích, ptám se proto Dagmar:

Kolikery Velikonoce jste už strávila v Bruselu a jaké byly ty před pandemií a ty letošní? A jak se liší belgické Velikonoce od českých? 

Letos to byly vlastně teprve druhé Velikonoce v Bruselu, a to právě kvůli pandemii. Jinak jezdíváme pravidelně za naší rodinou a příbuznými do Čech. Rodina nám moc chybí, naštěstí existují sociální sítě, přes které si můžeme popovídat a pravidelně si telefonovat. A Velikonoce bez českých tradic, ať už jsem kdekoli, si představit nedokážu. Takže jsem i letos v Bruselu pekla českého beránka v krásné keramické formě po mamince, nechyběl mazanec ani barevná vajíčka. Manžel velikonoční tradice zas až tak moc neprožívá, sám se naučil pořádně plést pomlázku paradoxně až před několika lety. 

Tyto Velikonoce byly pro mě hodně obohacující tím, že se mi podařilo připravit pro české děti v Belgii dvě virtuální velikonoční dílny. Všichni společně jsme tak mohli tvořit velikonoční dekorace, povídali jsem si o typických českých a moravských velikonočních zvycích, ale také o tom, jak se nám všem stýská po rodině v Čechách, prarodičích a kamarádech. Překvapilo mě, že některé děti, zvlášť z těch smíšených manželství, tyto zvyky znají jen okrajově. Pro mě samotnou to byla dobrá zpětná vazba a inspirace do budoucna. České tradice je potřeba stále zmiňovat a udržovat, a to zejména u té nové krajanské komunity v zahraničí. Samozřejmě i Belgie má svůj osobitý folklór a tradice. Na Velký pátek se například v některých belgických městech konají květinové trhy. Pletení pomlázky a s tím spojené vyšlehávání děvčat na Velikonoční pondělí Belgičané neznají a někteří vůbec nechápou. Tento den patří v Belgii hlavně dětem, které hledají a sbírají čokoládová vajíčka na zahradě nebo v parcích.

Když se řekne Brusel, doma si většina z nás představí buď vysoké moderní budovy EU nebo slavné bruselské náměstí, maximálně ještě čůrajícího chlapečka či Atomium. Má ale určitě i nějaká útulná a přívětivá zákoutí. Která jsou ta „vaše?“ a pro co jste si Brusel dokázala zamilovat?    

Přesně tento pocit mají všichni, kteří přijedou jen tak „na skok“. Je to logické, protože z letiště vás dopraví taxi nebo vlak do centra, vynoříte se většinou před bruselským hlavním nádražím a první kroky vedou na náměstí Grande – Place. I když to na první pohled vůbec nevypadá, Brusel je město plné krásných parků a zelených zákoutí.

Osobně mám nejraději asi „královskou linii parků“ od středu města až ke Královskému muzeu střední Afriky v Tervuren. Na mapě jdou parky za sebou jako perličky, které navlékáte na jednu nit. Od středu města je nejblíž královský Parc du Bruxelles, za ním na západ následuje Parc du Cinquantenaire, Parc de Woluwe a skončíte až za městem v parku de Tervuren, kde se nachází zmíněné muzeum. Tady turisty, přijíždějící na pár dnů do Belgie, nepotkáte. Park mám z domu coby kamenem dohodil a můžu si vychutnat promenádu kolem jezírek, posadit se na lavičku nebo jen tak do trávy pod stoleté duby a pozorovat hnízdící kachny, labutě nebo lysky. A hlavně je odtud kousek do lesa. Lesy a lesoparky vlastně obklopují Brusel z celé jihozápadní části. Největší z nich je Soigneský les – La forêt de Soignes.

Marto, vy žijete s rodinou v Severní Karolíně. To je stát, o kterém tady nemáme tak úplně představu jako třeba o Kalifornii či Texasu. Jak byste svůj domov charakterizovala a kam byste třeba pozvala návštěvu na výlet?

Severní Karolína je státem amerického jihu. Na východě má krásné pláže u Atlantiku a na západě Apalačské hory. Severní Karolína má hodně lesů, ale také oblast tří měst pod názvem “Research Triangle Area” (“Výzkumný trojúhelník”), kde sídlí významné firmy, jako třeba Lenovo nebo IBM. Durham je jedním z těchto měst. Hned kousek od nás je tu historická usedlost, kde v roce 1865 došlo k uzavření míru ve válce Severu proti Jihu. Durham je také historicky známý výrobou tabáku, který se odtud rozvážel po celém východním pobřeží USA. Od roku 1905 zde například sídlí firma Lucky Strike. Asi hodinu cesty autem od nás je město Winston Salem, což je stará Moraviánská usedlost, kterou založili následovníci Mistra Jana Husa. Návštěvu bych tedy pozvala do Winston Salemu, na tabákovou plantáž a do staré tabákové továrny, ale také do krásných zahrad Duke University, k moři a na hory.

A co na úplný závěr? Prosím o jednu větu.

Dagmar: Hodně se těším na naši připravovanou virtuální debatu krajanů s Tomášem Czerninem, senátorem a předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, který zahraniční Čechy a české školy ve světě nesmírně podporuje.

Marta: Snad z těch tisíců podpisů na petici a taky z tisíců žáčků ve všech českých školách ve světě je vidět, že nám, Čechům v zahraničí, moc na Česku záleží.

Pozn. autorky: České školy ve světě, kterých stale příbývá, pracují jako neziskové organizace, jen menší část nákladů získávají od Ministerstva zahraničí ČR a/nebo Ministerstva školství, jinak si musí zajistit prostředky na svůj provoz samy. Do těchto škol chodí děti v sobotu, ve volném čase. Je to pro ně dobrovolná záležitost, protože přes týden musí samozřejmě navštěvovat školu té země, kde žijí. Dobrovolnicky, ve volném čase zdarma nebo jen za symbolickou odměnu v českých školách pracuje i řada učitelů a dalších pracovníků, často vysoce kvalifikovaných.