První pokusy dnes již světově známého libereckého fotografa začaly v osmdesátých létech minulého stolet: „Ve třinácti letech kamarádův tatínek znárodnil ve svůj prospěch vybavení temné komory a u nich doma jsem si udělal první černobílou fotografii.“
Po několika letech už publikoval své první fotografie v místním i celostátním tisku, od roku 1988 působil jako fotograf v okresních novinách Vpřed, kde s kolegy Miladou Medkovou a Jardou Sedlákem zažil revoluci. Bouřlivé období závěru roku 1989 znamenalo pro Milana fotografické žně. V této době začíná také jeho první uplatnění v německém časopise Dreiländereck, vycházejícím v nedaleké Žitavě pro Čechy a Poláky. Poté se vydává se svou tvorbou na volnou nohu. Publikuje rozsáhlé dokumentační reportáže z politického života. Vedle toho se uplatňuje jako fotograf pro soukromé zakázky. Tvoří množství krajinných pohlednic, výročních přání a kalendářů. Jeho kalendáře se staly tradičními propagačními a památkovými předměty Libereckého kraje, města Liberce a Jizerských hor. Jako vystavovatel se příliš neangažoval, přestože jeho fotografie byly prezentovány na výstavách v Liberci, Berlíně, Řeznu, na Šumavě… Významnými pomocníky je jeho manželka a spolupracující firma kolegy Lubomíra Tlustého. Mezi náměty převládá jednoznačně krajina, především Libereckého kraje a okolí. O své tvorbě se vyjadřuje jako o srdeční záležitost.
„Loni vyšla z mých fotografií kniha Sametová revoluce Liberec 89. Je to pro mne krásné ohlédnutí za mým krátkým obdobím fotoreportéra.“
Fotografiemi též ilustroval knihu Jana Suchla Malé šumavské ticho a přispěl i do další řady knih.
