Jsem již více než čtrnáct měsíců bez práce, nemohu se k ničemu vypravit a nevím, jak dlouho ještě můj nynější stav potrvá,“ píše Antonín Dvořák v dopise příteli Emilu Kozánkovi v únoru 1902. Po úspěchu s Rusalkou hledá skladatel nové libreto. Nachází ho ve Vrchlického Armidě, která vypráví příběh o vášnivě milostném vztahu mezi Armidou, dcerou damašského krále, a rytířem křížové výpravy Rinaldem. Oba milenci se tak ocitnou na bitevním poli, kde nad láskou a rozumem vládne touha po moci a fanatismus, zejména ten náboženský.
Armida je Dvořákovým posledním dokončeným dílem, ve kterém zúročil vše, k čemu se v průběhu svého tvůrčího života dopracoval. Po hudební stránce je Armida charakteristická především působivou ilustrací exotického prostředí Blízkého východu, kdy skladatel vytváří dojemné i dramatické hudební pasáže také pomocí neobvyklé instrumentace: například kombinací ženských hlasů s harfami a dřevěnými dechovými nástroji.
Armida je první inscenací, kterou po svém nástupu do funkce hudebního ředitele Opery Národního divadla nastudoval dirigent Robert Jindra. Do Národního divadla se po devíti letech vrací také režisér Jiří Heřman, tvůrce propracovaných a vizuálně působivých inscenací, jimiž si vydobyl renomé jednoho z nejuznávanějších a nejoblíbenějších českých operních režisérů posledních desetiletí.
