Antré s Martinou Erbsovou

Mějte děti a dělejte festivaly

Na otázku, jak se dostala k divadlu, odpovídá Martina překvapivě: „Od malička jsem chtěla hrát divadlo, ale rodiče mě na něj nikdy nepřihlásili, jenom do sboru nebo na tanec. A já se v 16 letech rozhodla, že ho opravdu chci hrát – a tak jsem šla na přijímačky do Jesliček.“ Do tohoto vyhlášeného literárně-dramatického oboru ZUŠ Střezina byla přijata, a tak začala navštěvovat hodiny se Sašou Gregarem.

„Martinu jsem poprvé potkal na Svatební košili, když onen ročník osmi statných a půvabných pubertálních holek mi v roce 1998/99 svěřil Pepa Tejkl. Tak jsem jim v tom jediném svém roce pedagogizování v Jeslích naordinoval hlasovou výchovu na Erbenových verších – a vznikla z toho tato inscenace, jež pak proputovala všemi národními přehlídkami roku 1999, nejprve Dětskou scénou v Zábřehu, a protože jsme místo mrtvého milého měli jen ohlodanou větev, tedy „loutku, předmět“, tak jsme pokračovali i na Loutkářskou Chrudim, kde s tím měl potíže Tomáš Žižka, chtěje mít „mrtvolu“ modrou a ne červenou, jak jsme ji udělali. A pak jsme hráli krásný představení na Jiráskově Hronovu“, říká k jejich setkání a roční práci Saša Gregar.

Zúčastnit se krajských i celostátních přehlídek, zažít úspěch a ocenění, už v prvním roce svého působení se dostat až do mekky amatérského divadla – na Jiráskův Hronov, to byl „pro hrajechtivé dívky úplně skvělý začátek, který mě utvrdil v tom, že tam chci být a divadlu se věnovat.“ Úplně poprvé se ovšem objevila na jevišti při sborové recitaci básní a vzpomíná na to, že se červenala a byla hrozně nervózní, dokonce tak, že málem spadla ze židle, na které během přednesu seděla. „Já do 16 nevěděla, co budu dělat, nebudu dělat, vlastně mi nic moc nešlo, trošku jsem byla frustrovaná, zamindrákovaná, a najednou divadlo! divadlo pro mě bylo nějakou formou terapie,“ vzpomíná dnes Martina.

Po Sašovi se ročníku chopil sám Pepa Tejkl, kterého poté vystřídala Ema Zámečníková. S tou Martina zkoušela až do svého úplného odchodu z Jesliček. Při vzpomínce na spolupráci s Emou se Martině vybaví inscenace Drak od Jevgenije Švarce, se kterou také procestovali všechny přehlídky. „Ema mě obsazovala do rolí mužů, a tady konečně, byť to byla role Archivária, tak ji přepsala na ženu a já mohla konečně vyvdat tu svoji Elsu za draka! Ale hrála jsem tam rozpolcenou osobnost… Myslím, že jsem si za tuto roli vysloužila čestné uznání na přehlídce v Červeném Kostelci,“ vzpomíná Martina.

Z Jesliček Martina odešla v roce 2005, kdy se nachomýtla k nově vznikajícímu uskupení kolem Dominiky Špalkové, Báry Švarcové a Lucie Dlabolové Bulisové Poco a Poco Animato, které tehdy pořádalo první ročník Velké inventury, festivalu nezávislého, experimentujícího, nového divadla, tedy divadla zcela jiného, než jaké Martina do té doby znala a dělala. Zcela přirozeně se zapojila do chodu tohoto spolku, začala organizovat lidi, vysloužila si první honorář – a nabídku na spolupráci na produkci dalších akcí. Svět nového divadla, site specific projektů, které obsazovaly veřejná (nedivadelní) prostranství a umělecky je pojímala, Martinu nadchnul. Pochopila, že produkce je obor, který ji baví a vydala se tímto směrem. V produkci a organizaci kulturních akcí našla „svůj klid“, protože tam není tolik emocí jako na divadle, kde je všechno jako na houpačce. Produkční má svůj jasně daný itinerář a podle něho jede.

Po letech u produkce se Martině Erbsové přece jenom po aktivním divadle stýská. Proto v současnosti s režisérem Jaroslavem Součkem začíná pracovat na jednom divadelním textu…

Martině Erbsové se daří kolem sebe budovat týmy, které fungují a stojí za ní. Její blízcí spolupracovníci o ní tvrdí, že je velmi pracovitá a umí naslouchat. Umí se rozčílit, ale zároveň diskutovat. Nejčastěji o ní říkají, že je „hustá“. A „obdivuhodná“.

V médiích se o Martině píše jako o „zkušené pořadatelce, která ví, jak je kultura pro život ve městě důležitá“ nebo o „zkušené manažerce a aktivistce veřejného prostoru“. Martina na to konto skromně říká: „Ono to vzniklo z nouze. V Hradci Králové i dnes stále chybí alternativní prostor, klub, kde by se dělaly koncerty, divadla, výstavy, všechno – něco jako je Modrý trpaslík v České Třebové nebo D29 v Pardubicích. K Devětadvacítce jsme vzhlížely jako ke vzoru. Asi rok jsme produkovaly alternativní kusy na sále Amátky Draku, ale potom jsme šly do veřejného prostoru, protože nebylo kde. Dnes bereme například nábřeží zcela samozřejmě jako místo, kde se konají různé akce. Ale v roce 2005 to samozřejmé nebylo, musely jsme místa „ožívat“, musely jsme lidi „naučit“, že mohou používat veřejný prostor, že se tam může dělat kultura, že je to normální věc, že to veřejnému prostoru sluší a že je to potřeba.“

Martina v roce 2019, když pořádala akci „Zažít město jinak“ v jednom rozhovoru řekla: „Chceme upozornit na problém udržitelného života ve městě. Aby se lidé setkali a společně zamysleli.“ V Antré k tématu doplnila, že „touto akcí, která je iniciativou pražského Automatu, se snažíme ulice napumpovat, nastartovat k tomu, aby ožily jinak. V roce 2019 jsme zvolili Tomkovu ulici v centru Hradce Králové. Akci se podařilo uspořádat i v roce 2020, byla to poslední „normální“ akce, kterou jsme pořádali. Venku na ulici byl koncert, lidé napekli buchty, sedli si – a normálně si povídali. Cílem je upozornit na tato místa, která by se mohla zklidnit a normálně žít. Tomkova ulice jinak žije jenom při divadelním festivalu, jinak lidé ani nevědí, kde v centru je. Lidé neznají postranní uličky Velkého náměstí…

Podtitulem akce Zažít město jinak jsou „sousedské slavnosti“ nebo „setkání“, ale i to je problém, protože v historickém centru starého města v Hradci moc starousedlíků, sousedů nežije. Proto jsme tu akci pojali tak, že se tu prezentují instituce, které se naopak do centra stěhují, aby se daly dohromady, věděly o sobě, pomáhaly si…“

Nejen proměna způsobu využití veřejného prostoru, ale také koronakrize Martinu vedli například k tomu, že si s kamarádkou vzaly skládací židle a šly poobědvat salát na královéhradecké nábřeží. „Obsadily jsme si veřejný prostor, jedly jsme na nábřeží – a byl to skvělý zážitek!“ Martina proto vyzívá: „Běžte na ulici, vezměte si skládací židli a užijte si město, ať nesedíme doma!“ Skličuje jí totiž, jak jsou ulice měst posledních 11 měsíců vylidněné. „Už čekám jen chuchvalce sena, slámy převalující se ulicemi,“ s Morriconeho muzikou.

Martina se už v rámci Poco a Poco Animato dostala k pořádání Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, protože v roce 2010 jeho pořádání právě tento spolek od VSVD převzal. Od roku 2013 do svého nástupu do funkce ředitelky Impulsu potom OAP ředitelovala.

„Ono se to všechno rozrůstalo. OAP byl fenomén. A je to fenomén stále. Je to neuvěřitelná akce. A mě na ní nejvíc baví to, jak si to předáváme. Saša Gregar s tebou, Dominika Špalková se mnou, já a Bára Hodonická. OAP se prostě předává a každý manažer – ředitel tomu dává svoje. Na počátku bylo několik atrií, které objevil Saša – a my se prostory snažily s Dominikou rozšiřovat. Začal ožívat park dole. Chtěly jsme jít také víc do ´výtvarna´´, do intervencí, chtěly jsme více vtahovat diváka, aby nebyl jen pasivním konzumentem, ale aby ho něco dráždilo a měl nad čím přemýšlet.

Skvělé vzpomínky mám na ročník 2014, který jsem odřídila s břichem, když jsem čekala svého prvního potomka. Do kalendáře jsem si tehdy naspala, že musím vydržet do 17. července, kdy mám jednak svátek, ale hlavně do kdy proběhnou všechna vyúčtování, všechno sklidíme – a pak můžu porodit. A jak jsem si napsala, tak se stalo.

Na tomto ročníku se potkalo neuvěřitelné množství dvojic, které spolu potom zůstaly a mají svoje potomky! Navíc se na tomto ročníku utvrdil tým, který funguje do dneška. A za to všechno jsem moc ráda. Byť už tam nejsem – což byl také trochu generační problém, protože jsem oproti ostatním byla i o dekádu starší. Ale krásně jsme si to znovu předaly – tentokrát s Bárou Hodonickou, která má teď také robě a také stále jede festivaly…

Další moje rada zní: Mějte děti a dělejte festivaly.“

Dále se mluvilo například o Walk Thru Galerry, kterou Martina rozjížděla v jednom z hradeckých podchodů, o Galerii za Galerií, která patří Impulsu a kde probíhají audiovizuální performance pro kohokoli, kdo jde právě kolem. Martina Erbsová (ústy Josefa Jana Kopeckého) v momentě, kdy šla s divadlem a s muzikou ven, když opanovala veřejný prostor, náměstí, ulice, schodiště, podchody, bary, kavárny a hospody, tak vytvořila jeden velký kulturní podnik z celého města. Na což Martina skromně kontrovala: „Z nouze začneš tvořit – a když nemáš prostor, tak si ho vytvoříš z toho, co máš.“