Antré s Karlem Šefrnou

„Loutkáře pojí přátelství a společné povahové rysy,“ říká Karel Šefrna

Moderátor Josef Jan Kopecký strávil téměř hodinu posloucháním půvabných historek z divadelního života. „Kdo vlastně jsem? Lékař, muzikant, divadelník, rybář, lyžař, i otec jsem a dlouho již i děd, praděd, samozřejmě občan, také soused vlastně,“ tak sám sebe popsal v knize Ostrovy splněných přání aneb Život jde dál.

Plná nůše metálů

Karel Šefrna získal v roce 2000 cenu klubu Laurus, je nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy a zlatého odznaku J. K. Tyla. V roce 2001 obdržel Cenu ministerstva kultury. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy a roce 2020 se stal osobností Pardubického kraje. (A to není zdaleka všechno!)

Co pro něj všechny ty ceny znamenají? „Ono se to hezky poslouchá, ale není to to podstatné. Podstatné je to, že to divadlo, které jsem dělal od dětských let, pro mě byl takový způsob života. To je daleko cennější než nějaké metály,“ myslí si Karel Šefrna.

Na jevišti od dětství

„Ve čtvrté třídě obecné školy měla naše paní učitelka ve třídě divadýlko a já jsem se tam přihlásil, začal jsem hrát marionetový divadýlko, pak jsem se dostal do městského divadla Jitřenka, tam jsem byl do maturity,“ vzpomíná Karel Šefrna.  Málokdo ví, že zkusil také klasickou činohru. Ale neprošel konkurzem. Prý se projevil jako absolutní dřevo. Rozloučili se s ním s lítostí a se slovy, že z něj nikdy žádný divadelník nebude, protože zkrátka nemá talent. Činohru zkoušel i v Sokole a na střední škole. Nebyla mu ovšem souzená. Na vysoké škole si odskočil tancovat a zpívat do moravsko slováckého folklorního souboru Javorina.

Návrat k loutkám

„Oženil jsem se tři dny po promoci a měsíc na to jsem šel na vojnu. Dopisoval jsem si se svou první ženou Evou. A ona mi napsala, že začala chodit do divadla, kde jsem kdysi působil. Mě vůbec nenapadlo, že bych ještě hrál, ale když jsem se vrátil z vojny, moje žena mě tam dovedla zpátky,“ říká Karel Šefrna. Tím to ve Svitavách v roce 1961 celé doopravdy začalo. Loutkový soubor se jmenoval Jitřenka a byl tehdy velmi úspěšný.

 „My jsme s tím starým souborem tenkrát vyhráli Loutkářskou Chrudim. Dostali jsme takový skleněný pohár. Tenkrát se ještě doopravdy soutěžilo. Byli jsme zkrátka nejlepší. To byl rok 1967,“ vzpomíná Karel Šefrna. Zkoušeli tenkrát černé divadlo a brzy na to přijely do Československa ruské tanky. „V souboru jsme se strašně pohádali. Část kamarádů tuhle okupaci neodsoudila. Já jsem to odsuzoval vehementně. Pak jsme dva roky nedělali nic. A když přišel čas znovu začít dělat divadlo, zjistili jsme, že už nemůžeme být spolu. Tak vznikly dva soubory,“ uvádí Karel Šefrna. To byl impuls ke vzniku legendárního svitavského „Céčka“.

Na Loutkářské Chrudimi jsme se hodně naučili

Céčko se vydalo na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim poprvé v roce 1971 a jezdí tam dodnes. Účastnilo se více než padesátkrát, což je naprosto neuvěřitelné. Navíc v drtivé většině soubor přivezl domů nějaké ocenění.

V čem je chrudimský festival pro Karla výjimečný? „Nás loutkářů je málo. Ale je mezi námi velké přátelství. Držíme spolu. Máme dokonce hodně společných povahových rysů. Další věc je, že jsme se tam neustále vzdělávali. Jezdili tam úžasné osobnosti,“ říká Karel Šefrna a vyjmenovává jednu legendu za druhou. Například s Janem Dvořákem společně osm let provozovali loutkářskou konzervatoř. Karel byl nejdřív jejím studentem a později druhým lektorem.

„Karel Šefrna jako režisér uplatňuje svou bohatou metaforickou představivost založenou na asociačních spojitostech. Jedná se o totálně syntetické divadlo,“ napsal další významný český loutkář Luděk Richter.

Režisérské řemeslo Šefrna odkoukal hlavně v královéhradeckém Divadle Drak. Co viděl, dál na tom pracoval a rozvíjel to. Dával důraz na výtvarnou složku, využil každé příležitosti si na jevišti muzicírovat.

Bez rodiny a přátel to nejde

Karel Šefrna vyzdvihnul význam rodiny, který je podle něj nejdůležitější. „Mám čtyři děti, dvě manželky – jedna už tedy není. Takže mám ženu Blanku a je to člověk naprosto úžasný. Mám fůru přátel v práci i v divadle. Mám své žáky. Všechno to jsou krásné bytosti. Myslím, že to je nejpodstatnější.“

Karel Šefrna ve streamu Antré udělil i pár praktických rad o scénickém svícení. Vyslechl si vzkazy od svých obdivovatelů. A poradit divadelníkům, jak přežit blbou dobu covidovou.

„Myslím, že by se to mělo dělat, jak se o to pokoušíme my. Nemělo by se o tom moc mluvit, protože my (amatéři) nemůžeme zkoušet. Jsou ovšem způsoby, kterými se to dá nahradit. Například, že to zůstane v rodině. Máš syna a se synem se můžeš setkávat. Takže zkoušíme Citadelu od Exupéryho. Matěj to napsal, složil k tomu muziku. Dáváme to dohromady spolu. Sedneme si, on hraje na klávesy a já k tomu na housle. Dál zkoušíme s mojí dcerou Hanou. Jdeme na jeviště, protože v tom divadle nikdo není. Zkoušíme nastavit reflektory. Ve dvou se to dá dělat. Jeden kouká, druhý dělá herce. – Takže poselství je, hrajte s rodinou,“ uzavírá společné povídání ve streamu Antré.