Antré s Janou Portykovou – 30 let Jesliček

Josef Tejkl, zakladatel

Příběh této královéhradecké scény se začal psát mnohem dříve. Všechno to způsobil v roce 1984 příchod Josefa Tejkla do Hradce Králové. Autora, režiséra a herce v jedné osobě. Pepa – tehdejší učitel z Nového Hrádku obešel dvě ZUŠ v Hradci Králové, oba ředitelé mu vyšli vstříc a zaměstnali ho na částečný úvazek jako pedagoga literárně dramatického oboru. „Pepík nejdřív přebíhal s třídnicemi v ruce z jedné školy do druhé, ale pak se ředitelé domluvili, že bude jednodušší, když se obor přesune pod střechu jen jedné školy,“ vzpomíná Jana Portyková.

Vždycky, když někde Josef Tejkl působil, tak tam založil svůj vlastní divadelní soubor a Hradec Králové nebyl výjimkou. Rychle a přirozeně se obklopil lidmi, se kterými to šlo. Jedním z nich byla i Jana Portyková. Nový divadelní soubor dostal název Obsazeno (v reakci na okupaci z roku 1968) a hrál především autorské hry Josefa Tejkla.

Nová divadelní scéna

Ale vraťme se k literárně dramatickému oboru na tehdejší ZUŠ Na Střezině: také tam na sebe Josef Tejkl nabaloval další divadelní osobnosti, např. Emu Zámečníkovou nebo Jana Dvořáka. Obor se rozrůstal a vznikla potřeba mít svou vlastní scénu, škola tenkrát žádný sál neměla, na všechny koncerty a představení musela jít do pronájmu: „Byli jsme stálými hosty Klubu mládeže Trojka, nejdříve jednou za rok, později každé tři měsíce, a pořád to bylo málo,“ vysvětluje Jana Portyková.

„Na začátku 90. let se vyprázdnila spousta budov po dětských jeslích a bylo velké štěstí, že jednu z nich získala i ZUŠ Na Střezině. Začalo se velkým bouráním a rekonstrukcí. Tam, kde je dnes divadelní sál, byla původně herna a kuchyňka, kde se připravovala jídla pro děti, – 25. srpna 1991 jsme nastoupili do školy jako učitelé, převlékli se do montérek, vzali si kladívka a začali bourat zdi. Prvního září nastoupili žáci, kteří nám také pomáhali – a první představení se hrálo už v listopadu. Tenkrát se jednalo zhruba o stovku žáků. Dnes jich mají Jesličky 4x více.“

Kdo jsou ti z Jeslí

Na počátku převažovali v Jesličkách studenti ze středních škol. Jenomže v 90. letech prošly ZUŠ školskou reformou, a tak dnes hlavní gró tvoří žáci prvního stupně základních škol.

Kdo na samém začátku v novém prostoru učil: „Josef Tejkl, Ema Zámečníková, Jiří Polehňa, Jan Dvořák a já,“ vypočítává Jana Portyková, „ZUŠ Na Střezině byla první v celé republice, která si vydobyla svou vlastní scénu. A kromě toho byl v Divadle Jesličky už od počátku bar – díky tomu vzniklo kultovní studentské místo k setkávání.“

Co jsou největší milníky jesličkovské historie? „Samotný vznik divadla. A potom, když se naše inscenace začaly objevovat na Jiráskově Hronově. Prošli jsme ale i různými krizemi, největší byla v polovině 90. let, kdy pořád ještě doznívalo nadšení ze začátků a z klubových setkání. Jesličky se staly v Hradci Králové jakousi snobskou módní záležitostí pro středoškoláky. Hlásilo se k nám obrovské množství studentů, ale stačila jim často jen ta příslušnost k nám, ve skutečnosti o divadlo příliš nestáli, to byla velká krize,“ říká Jana Portyková. Tehdejší pedagogové se museli rozhodnout, zda to vše chtějí vést dál jako divadlo, nebo jako školu. Dnes můžeme s jistotou říci, že je to spíše umělecká škola – Jesličky nestaví svůj repertoár na konkrétní dramaturgii, pedagog cíleně vybírá tituly pro své skupiny žáků: „Za silné dramaturgy můžeme považovat Pepu Tejkla a Honzu Dvořáka, oba pánové měli vždy dobrý čuch na literaturu a dovedli ji převést do dramatického textu. A díky tomu vznikly v Jesličkách opravdové skvosty,“ konstatuje Jana Portyková. A Divadlo Jesličky není jenom činohra, potkáte se tu s loutkami, s divadlem poezie, s výtvarným, pohybovým nebo experimentálním divadlem. Rozmanitost je vítána.

Nečekaná smrt Josefa Tejkla zasáhla v Jesličkách všechny. „Přemýšleli jsme, jakým způsobem Pepíka dál připomínat. Proto jsme je při příležitosti 20. výroční založení Jesliček pokřtili jménem Josefa Tejkla,“ vysvětluje Jana Portyková.

Osudové křižovatky Jany Portykové

Jana Portyková prožila své dětství a část svého mládí v pěveckých sborech. Nikdy si nedovedla představit, že by tohle prostředí opustila. A potom potkala Josefa Tejkla, což byla velká osobnost a tahoun. A tak Janě vstoupilo do života divadlo.

A ZUŠ Střezina byla zřejmě Janě Portykové také souzená, její maminka, výtvarnice, byla ředitelkou této ZUŠ. Jana se po pedagogické škole sice nejprve vydala učit na gymnáziu a střední ekonomické škole, ale potom vzala i pár hodin výuky literárně dramatického oboru – do dvou let z toho byl plný úvazek.

Jako herečka si Jana vyzkoušela snad všechny formy divadla. Dnes se obloukem vrací k činohře. Každý, kdo má za sebou nějakou hereckou minulost a ohlédne se, může vyjmenovat, co pro něj hodně znamenalo, co ho zasáhlo. Pro Janu to byla inscenace Beregov z roku 1998. „To byla role, která mě přivedla k tomu, že činohra je pro mě stěžejní. Dále to byly role, které mi napsal Josef Tejkl a korespondovaly se mnou,“ vzpomíná na éru souboru s názvem Samohana.

Divadlo Jesličky dnes

Jaká je současnost Divadla Jesličky? „Jsme činorodí, máme velkou produkci, ročně nazkoušíme okolo třiceti inscenací. Před dobou covidovou jsme hráli pro pro veřejnost téměř každý den,“ uvádí Jana Portyková s tím, že kvalita je samozřejmě důležitější než kvantita. Ten stav spíš napovídá tomu, že soubor je plný lidí, kteří mají chuť něco dělat a tvořit.

Poslední rok pandemie zasáhl do všech oblastí, učit on-line dramaťák je prakticky nemožné. „Načítali jsme s dětmi audio knihy, zkusili jsme dabing,“ říká Jana Portyková.  A těžkým úkolem bylo i rozhýbat znovu divadlo.

Jana Portyková také zavzpomínala na profesora Jana Císaře. A co dělá Jana raději, učí nebo hraje? Jak vzniklo pěvecké uskupení Sex tet? Poslechněte si záznam streamu:

Záznam streamu: ZDE

Divadelní rodina Jesličky očima někdejší studentky Lenky Hojné

Když se řekne Jesličky, vybaví se mi nezapomenutelná vůně sálu, zvýrazněné role v textech, klavír uprostřed místnosti, jeviště, hlediště, malé učebny, hudba, smích, tanec a rezavé vlasy Jany Portykové

Jesličky jsou pro mě ale hlavně o setkání – setkání s komedianty, kteří se stali na chvíli mojí divadelní rodinou. Lidi, pro které nikdy nebyl problém popovídat si nejen o umění, literatuře, ale i životě, škole, úkolech a láskách. Životní zkušenosti, laskavý humor, chápavá duše dospělých, kteří snad v něčem nikdy naštěstí nedospěli, a proto s nimi povídání bylo tak lehké a přirozené.

Dál se mi vybaví mnoho rolí, kostýmů, rekvizit a touhy po tom, alespoň na chvíli uniknout realitě a být součástí malého divadélka, které pro nás někdy bylo celý svět. Divadla, ve kterém se plní sny a vy se tak můžete stát kýmkoli.

Přeji Jesličkám minimálně dalších 30 let, spokojené diváky, nadšené žáky a stále bláznivé a všehoschopné učitele.

Co mi daly a co mi vzaly Jesličky – očima někdejšího studenta Václava Bartoše

Narodil jsem se v Hradci Králové a bral jako samozřejmost, v jakém architektonicky povedeném městě žiju. Myslel jsem, že taková jsou všechna ostatní města. A když jsem jako neustále vyrušující třídní šašek narazil na Jesličky, které mi pomohly od dvojek z chování, taky jsem si myslel, že takové Jesličky jsou v každém městě. Díky nim jsem se navíc dostal na DAMU a poznal divadelní svět u nás, ve světě. A zjistil, jak moc si mohu vážit setkání s tak kreativními uměleckými osobnostmi jako Emílie Zámečníková, Josef Tejkl, Jan Dvořák, Jiří Polehňa, Antonín Fendrych, Eva Černíková, Petra Šustová a krátkými stážemi u Tomáše Komárka, Lenky Jaklové a mnoha dalších. Přes tu fůru času, kterou jsem v Jesličkách trávil, obyčejně dny, jindy snad i celé týdny, si nedokážu vybavit, že bych kvůli nim o něco přišel, že by mi snad něco vzaly. Naopak jsem ze svého světa počítačů a internetu, přírodních věd na gymnáziu, získal neuvěřitelné množství umělecké inspirace, lidských setkání, cestování po nejrůznějších přehlídkách, městských festivalech a soustředěních, takže mohu jen do konce života děkovat všem, kteří mi tuhle pouť umožnili a s velikým srdcem se nám žákům a studentům věnovali. Díky. Poznal jsem, že mimo svět nul a jedniček, matérie jsou chvíle inspirace, hlubokých citových zážitků při vnímání uměleckých děl, jejichž slovní popis by byl jen kreslením na vodní hladinu. Kéž by takové Jesličky byly v každém městě.