Antré s Honzou Sklenářem

Josef Jan Kopecký si s Janem Sklenářem v pořadu Antré povídal o své cestě k divadlu a o působení v amatérském Divadelním souboru Vrchlický z Jaroměře. Nevyhnuli se ale ani několika společenským, nebo dokonce filozofickým tématům. Jedním z nich byla otázka lidského ega. Jan Sklenář, který se vyhraňuje proti egomanii a psychopatii, v rozhovoru upřesnil, že mu „přijde, že je to taková civilizační choroba, která se opět vyskytla na celém světě a že je ještě fatálnější než naše dnešní covidová pandemie. Egomanie má něco strašně společného se sobectvím a s modlářstvím k sobě samým“.

Jan Sklenář se narodil v Brně, kde navštěvoval i ZUŠ, na které studoval sólový zpěv. Na ZUŠ se také poprvé dostal k divadlu. Odtud vedla jeho cesta na brněnskou JAMU. V Brně tehdy viděl Morávkovu inscenaci Hamlet hostujícího Klicperova divadla – a na základě tohoto zážitku do Hradce Králové napsal žádost o místo, které nakonec získal. „Myslím si, že ve všem je Pán Bůh, nic není náhoda a všechno se děje, jak má. Ale přesto jsem velmi vděčný, že jsem se ocitnul tady! Zjišťuju, kolik z těch devíz, které jsem získal, můžu dneska používat.“  V Klicperově divadle potom strávil 18 let. Od sezóny 2020/2021 je členem uměleckého souboru pražského Divadla v Dlouhé.

O Praze Jan Sklenář říká, že „je to prostě tržiště. V Praze je nejvíce pracovních příležitostí, je tam největší kumulace všeho. Praha je centrum, kam směřuje veškerá energie. A my jsme si to, že to zkusíme jako dobrodružství, doma s manželem nadělili k čtyřicítce…“

Před několika lety začal spolupracovat s amatérskými divadelníky z Jaroměře, o čemž řekl, že je to pro něho „zcela epochální záležitost.“. K tématu se Jan Sklenář rozhovořil i v širších souvislostech: „Poznal jsem ochotnické divadlo a tím pádem i spolkový život. Spousta lidí mi potvrdila, že ochotnický spolkový život je nesmírně důležitý občanský a veřejný prvek našich životů. Ať jsou to divadelníci, muzikanti, hasiči, rybáři, skauti, ochránci přírody: je to úplně jedno. Je to prostě dobrovolný spolek lidí, které pojí vášeň. Vášeň, která jim umožňuje se setkávat. Debatovat o věcech, které je v životě potkávají. Na základě této vášně něco vytvářejí v místě, kde žijí, pro lidi, se kterými žijí. Pro mě je to nejúžasnější fenomén systému, který jsem ve svém životě poznal. Je to pro mě mnohem důležitější než profesionální divadlo. Je to prostě podstata bytí.“

Na otázku, zda se něco od amatérských divadelníků naučil, Jan Sklenář odpověděl: „Víte, co jsem se naučil? Režisér má stále někoho v drobnohledu a vidí především chyby, proto se stává, že zapomene chválit. Já jsem byl vždycky zvyklý si věci vymyslet a zařídit sám a neměl jsem moc důvěru či víru v okolí. Nevím, z čeho to pramení, každý jsme si něčím prošli. A tady jsem zjistil, že je spousta lidí, kteří se diví, proč jim tu důvěru nedávám? A to pro mě byla a je důležitá věc a oni mi ji dali.“

Na adresu jaroměřských amatérů nešetřil chválou: „Vrchličáci mají výborný velký herecký soubor. Jsou tam lidé, kteří mají obrovský potenciál, ale nechtěl jsem je „uhamtat“, aby se mohli rozsvítit a objevit v sobě spoustu věcí, které obvykle ani netušíme, že je v sobě máme. Je na každém rozhodnout se, když si bere do ruky cizí životy, kam je chce dovést. Zda je rozsvítit nebo skopat do kuličky do rohu. Mně se moc líbí, že jsme v Jaroměři dostali od lidí úžasnou energii a mohli ji společně proměnit do toho rozsvícení.“

S velkým respektem se vyjadřoval v rozhovoru také na adresu amatérského Police Symphony Orchestra. „U PSO jsem si uvědomil velmi důležitou věc, a to věc generační. Já čtyřicátník, oni u zhruba dvacátníci. Starší generace úplně nedůvěřuje generaci mladé, říká, jaká ta dnešní mládež je, že je pořád jen na telefonu, na internetu, neučí se a nic neví. Poličáci ovšem apelují na celý svět! Je to banda sedmdesáti úžasných osobností, vzdělaných a cílevědomých lidí, skvělých muzikantů. Co se budoucnosti týká, jsme v dobrých rukou. Je to obrovské energetické těleso skvělých lidí kdesi od polských hranic. Když jsem za nimi jel poprvé, říkal jsem si, že je to zapadákov. Přijel jsem ovšem do kulturního centra kraje.“

V závěru Antré se Jan Sklenář zamyslel nad fenoménem ochotnického divadla ve východních Čechách: „To mimochodem říkala Olga Sommerová na konto ochotníků, když jsme se sešli v rozhovoru se Soňou Červenou pro Český rozhlas; já hodně mluvil o ochotnících a ona si vzala slovo a říká: „Ano, já to vím, vy tam v těch východních Čechách jste samý ochotník, samý divadelník, to je jediný region kromě Prahy, který nevolil Zemana s Babišem“. Což je tím, že se ti lidé stýkají, mluví spolu, mluví o svých životech a nechovají se tolik jako ovce. To je důvod, proč mluvím o tom, jak je velmi dobré být ve spolku a být veřejně činný.“