Zejména v období morových ran jich přibývalo. A smuteční průvody Jílovských sem přicházely po úvozových cestách, pod nimiž se ještě nedávno těžilo zlato. To připomínají nejen názvy po dolování.
V letošním dušičkovém čase sem zavítali aktivní senioři s autorem knihy Okolo středu Čech Ing. O. Vorlem. Z jeho výkladu si můžeme připomenout několik zajímavostí.
Snad před tisíci lety
Historikové tvrdí, že skromná církevní budova nebyla původně ohrazena a v její blízkosti se nacházela hornická osada. Samotný kostelík jim účelově sloužil. Před nedalekým vstupem do podzemí sem přišli modlitbou poprosit o práci bez úrazu třeba zavalením a po šichtě zase s poděkováním, že se nic nestalo. Zvon na městském kostele také vlastně sloužil dolování. Ráno svolával ke kutání, odpoledne oznamoval jejich návrat. V případě důlního neštěstí přivolával pomoc.
Kostelík Božího těla si zachoval dodnes svou skromnost vzhledem i vnitřní vybaveností. O ní si můžeme vytvořit představu pouze z výkladu, neboť není běžně přístupný. Až do začátku pohřbívání nebyl ohrazen. Vstup za zlatem do podzemí odpovídal tehdejším zvyklostem a vytěžený odpad se vrstvil co nejblíže. A tak začátek pohřbívání ze širokého okolí byl spojen s nákladnými úpravami. Tvrdí se, že stovky vozů řadu let odvážely důlní hlušinu a přivážely hlínu, srovnával se terén, ale také se stavělo kamenné oplocení kolem tehdy úctyhodné hřbitovní plochy, která se dnes zdá být zaplněna. Nezapomnělo se ani na opravu samotné budovy. Až psaná historie uvádí letopočty, jména stavitelů, ale třeba také dárců a přispěvovatelů na vnitřní vybavení v podobě obrazů či zvonů. Vše však bylo skromné, a to včetně církevních bohoslužeb.
Přiblížení několika míst
Vstup na samotný hřbitov je dvojí. Ze silnice na Luka pod Medníkem nebo je můžné jít po historické cestě kaštanovou alejí, pod níž se nachází zlatá žíla, ale údajně také kostelní vzácnosti ukryté a zapomenuté snad v době husitské. Tudy na hřbitov vstoupila početná skupina seniorů železnou bránou, která odpovídá minulé době. Vzápětí upoutá místo posledního odpočinku osobnosti s celostátním významem. Je to Dr. h. c. Ing. František B. Hanuš, generální ředitel Škodových závodů. Dodejme, že v Plzni a že na důchod si zakoupil v jílovské části zvané Radlík statek. Postavil strojírnu a kolárnu, nechal přestavět cihelnu, zámek, zaměstnal desítky lidí, kterým nechal vystavět obydlí, přestavěl malý zámek na moderní bydlení. To doslova stihl od r. 1912 do začátku čtyřicátých let. Za dvacet dva let spočinul u Božího těla. Až do konce 2. světové války byl jeden z jeho potomků jílovským starostou.
Určitým protějškem je skromná deska přímo na zdi kostela. Německý nápis začíná jménem Ida a pokračuje dvěma údaji: 17. únor 1847 a 23. První připomíná den její sebevraždy, druhý stáří. Nadějné lásce k pražskému důstojníkovi nepřál otec, majitel Včelního hrádku. Sama ukončila svůj život výstřelem z bambitky. Podle spisovatele J. Morávka tragédie ani otcův hněv nekončil. „Dal ji odvézt na hřbitov v hrubé nebarvené rakvi na hnojném voze, taženém párem volů. To bylo ono neslýchané ukrutenství, které lid tak vzrušovalo. … v stohlavém zástupu mohl lítostnou účastí důstojníka umačkat.“ (Citace z knihy U nás na Sázavě.)
Dlouhý by byl výčet těch, kteří tady byli pohřbeni. Patří mezi ně osobnosti z rodu Čiháků, Kolihů, Klomínků, hudební skladatelé jako Hanuš, Lukáš, postavy spojené s divadlem, školstvím, tvorbou literární nebo malířskou.
