Lužičtí Srbové si uchovávají řadu podobných zvyků jako u nás – nošení krojů, lidové písně, masopustní průvod, pálení čarodějnic, zdobení velikonočních vajec. Mezi další velice významné zvyky a pro nás neznámé jsou Velikonoční jezdci a Ptačí svatba.
Svátky církevního roku v Srbské Lužici lidé nostalgicky spojují s pojmem rodina a domov. I v minulosti si uvědomovali, a v době 19. století o to výrazněji, že domovina není jen dům a jeho okolí, ale vlast, kde jsou uctívány tradice, jazyk a kultura, přináležející celému domácímu společenství. Za své národní sebeurčení bojovali zejména tvrdě Lužičtí Srbové a významnou součástí lužického kulturního uvědomění byla hudba, jejímž nejvýznamnějším představitelem zůstává skladatel Korla Awgust Kocor, skladatel a autor hudby k lužické hymně.
Řada Lužických Srbů studovala v Praze a mnoho Čechů mělo přátele i v Lužici. Obě kultury se průběžně vzájemně ovlivňovaly a v tomto prostředí se zrodila i lužická hymna, píseň Rjana Łužica. Vznikla v Chotěbuzi roku 1845, jedenáct let po vzniku hymny české.
Autor textu Handrij Zejler (1804-1872) napsal dvě verze, jednu v dolnolužické, druhou hornolužické srbštině. Hornolužický originál zní:
„Rjana Łužica,
sprawna, přećelna,
mojich serbskich wótcow kraj,
mojich zbóžnych sonow raj,
swjate su mi twoje hona!
Časo přichodny,
zakćěj radostny!
Ow, zo bychu z twojeho
klina wušli mužojo,
hódni wěčnoh wopomnjeća!“
V českém překladu…
„Krásná Lužice
dobrá, přátelská,
mých srbských předků kraj,
mých krásných snů ráj,
svaté jsou mi tvoje cesty.
V časech, co přijdou,
rozkveteš se do krásy!
Ach, z tvého klína vyjdou muži,
hodni věčných vzpomínek!“
Zejler pocházel z chudé rodiny studnaře, stal se evangelickým farářem, do dějin však vstoupil především jako básník a zakladatel jazykovědné společnosti srbského národa Maćica Serbska. Za svých studií v Lipsku se seznámil s Františkem Palackým, který měl velký vliv na Zejlerovy literární počátky. Vedle básní Zejler psal a vydával jazykovědné publikace, mezi nimiž vyniká německo-srbský slovník. Vedle vydavatelské činnosti též organizoval hudební život. Pro jeho vztah k hudbě byl přelomový rok 1844, kdy se seznámil s hudebním skladatelem Korlou Awgustem Kocorem.
Od roku 1835 měl Zejler místo faráře v městečku Łazu (německy Lohsa). Dařilo se mu vydávat noviny, skládat básně a po seznámení se skladatelem Kocorem společně založili osmašedesátičlenný pěvecký sbor učitelů. Dát dohromady tak velký sbor mužů musel být při tehdejším počtu obyvatel opravdu obdivuhodný výkon.
Pro sbor oba skládali písně v lužické srbštině a pořádali mnoho koncertů. Za zmínku stojí, že pro německé posluchače připravovali překlady ze srbštiny do němčiny.
Za své hudební spolupráce s Kocorem se Zejler snažil o psaní oratorií. Inspirován skotským básníkem Robertem Burnsem vytvořil cyklus Pocasy.
Části Nalěćo, Podlěćo, Lěćoabo Žně byly předlohou pro přítele Kocora. Jako národnostně významné ocenil oratorium lužicko-srbský spisovatel Jurij Brězan.
Druhým Kocorovým spolutvůrcem byl kaplan Handrij Dučman (1836-1909), který napsal libreto k opeře Vodník (Wodžan).
Korla Awgust Kocor
bývá uváděn také jako německý skladatel Karl August Katzer (1822 – 1904). Obrozenecké ovzduší druhé poloviny devatenáctého století, vzrušující společenský a politický život měly zjevně silný vliv i na faráře v Lužici. Obzvláště pak kontakty s českými umělci, spisovateli a samozřejmě i s hudebníky. Kocor byl velmi pilným a pracovitým vlastencem. Ovlivňoval život Lužických Srbů v celé krajině Lužice.
