Jana Císaře, giganta českého divadla, jsem měl tu velikou čest znát od roku 2001. Tehdy mě a moje kolegy z TRIARIA poprvé porotcoval. Bylo na přehlídce Štronzo v Moravské Třebové, kde jsme hráli Vveděnského Jistý počet rozhovorů. V porotě seděl se Sašou Gregarem a Jaromírem Voseckým.
Profesor seděl v první řadě. Prvních pár minut nás sledoval. Potom zavřel oči. „On usnul,“ proběhlo mi hlavou. Neznal jsem jej. Snad jen z vyprávění starších kolegů z DS Hýbl Česká Třebová. Ti na něho ovšem vzpomínali jako na vášnivého kuřáka, který i před amatéry vede hodinové teoreticko-filozofické rozbory jejich inscenací. A navíc akademickým jazykem, kterému prostě ochotník nemůže rozumět!
Pan profesor nám na našem prvním rozboru dokázal, že neusnul. Se zavřenýma očima velmi bedlivě naslouchal každému slovu! Jednalo se tehdy víceméně o autorskou, experimentující věc vycházející z literární předlohy. Text tedy znát nemohl. Přesto nám na rozboru z hlavy odříkal celé pasáže. Jeho paměť byla fenomenální, stejně jako jeho analytické myšlení. To, jak nám naši inscenaci rozebral, bylo sice místy na pochopení náročnější, bylo to ale zevrubné a nesmírně obohacující! Někdo o něm trefně napsal: „Profesor vidí i přes zavřená víčka.“
Obdivuji se mu. Měl jsem ho upřímně rád. Od roku 2001 jsem vyhledával každou příležitost, abych mu mohl naslouchat. A nejenom při hodnocení mé jevištní práce. Měl jsem dva divadelní otce: Sašu a jeho. Za všechno, co jsem věděl o divadle, vděčím jim dvěma. Sašovi z praktického hlediska, panu profesorovi z hlediska teoretického. A byl to konečně on a profesor Šípek, kdo mě ponoukli, abych šel studovat doktorát na DAMU. On mi vedl mou disertační práci. Kladl mi záludné otázky o jejím směřování, o mém uvažování. Stále mě, každým naším setkáním, každou diskusí, každou otázkou, posouval dál a dál. Nic mi nedal zadarmo, byla to práce a dřina, ale jak inspirující!
Podobně to vidí zřejmě každý, kdo se s ním měl možnost potkat. „Divadelní svět po Vašem úmrtí bude jiný,“ napsal Vladimír Hulec. „Učitel, ke kterému se hlásili i lidé s úctyhodnými šedinami,“ stojí v prohlášení DAMU. „Upřímnou soustrast. Vlastně nám všem. Pan profesor zanechal desítky pozůstalých,“ uvedl šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.
Za oněch dvacet let jsem s ním měl možnost zažít mnohé. Vždy jsem mu naslouchal, většinou s ním stoprocentně souhlasil, někdy jsme se možná v názoru minuli – říkám si přesto, že ten kdo se mýlil, jsem byl bezpochyby já. Nemluvili jsme vždy jen o divadelních textech, inscenacích a jejich provedení. Diskutovali jsme i o světě divadla a divadelníků, o postavení amatérů a profesionálů, o směřování scénických oborů. Ale i věcech naprosto mimodivadelních.
Nesmírně si vážím všech jeho kritik a rozborů mých inscenací. Jsem vděčný za všechna slova pochvalná, která mě i po letech hřejí u srdce a stále mě těší. Zažil jsem ale i kritiku a lehké šťulce, které jsem si k srdci bral úplně stejně. A pamatuji si je, jako by to bylo dnes. „Pane Kopecký, vy jste divadelní šílenec!“ Nebo: „Á, pan Kopecký nám přijel ukázat, jak se dělá experimentující divadlo.“ Naposledy po vydání loňské letní HROMADY mi řekl: „Ano, když nás dost nechválí, není na škodu pochválit se sám.“ To v návaznosti na to, že v ní vyšel rozhovor se mnou.
Pan profesor uměl pochválit, neuvěřitelně motivovat, ale i seknout. Oprávněně? Každopádně jsem si jeho kritiku vzal vždy velmi k srdci, protože profesora jsem nikdy nechtěl zklamat. Záleželo mi na tom, aby byl s mou prací spokojený, aby mě měl za co pochválit. A když odezněly emoce z rozboru samotného, musel jsem mu dát obvykle za pravdu. Byly oprávněné téměř bezezbytku.
Měl jsem ho moc a upřímně rád. Bude mi chybět. Smekám klobouk, vzpomínám, připíjím červeným. Na císaře českého divadla!
Jan Císař odešel. Čest jeho památce!
prof. PhDr. Jan CÍSAŘ, CSc.
28. 1. 1932 Hradec Králové – 14. 4. 2021 Praha
