Ve druhém patře traktu na posledním nádvoří mikulovského zámku tak umělci zabydleli jednotlivé místnosti umístěné podél ústřední prostory a proměnili je v ateliéry.
I sochař Jiří Kačer (1952), kurátor letošního ročníku, tu má menší pracovnu, protože mimo sochařské práce se věnuje tvorbě, často i rozměrných, frotáží. Především však na dvoře jednoho z domů na mikulovském náměstí proměňuje v sochařský objekt blok nádherné modravé žuly z lomu v Kamenné nedaleko Tasova na Vysočině. Jiří Kačer studoval na pražské Akademii výtvarných umění v Praze, kterou ukončil v roce 1981. Věnuje se především volné sochařské tvorbě v kameni. Je ovšem i respektovaným restaurátorem kamenných soch. Za plnou soustředěností a tichostí jeho soch – kamenů se skrývá dlouhá cesta k výsostně osobnímu sochařskému výrazu. Neoslovuje dramatičností a velkolepostí forem, ale promlouvá křehce oscilující modulací povrchu, která jako by nevyrůstala z vůle tvůrce, ale z přirozenosti kamene.
Jaroslav Beneš (1946) je fotografem, jehož básnivá fotografická tvorba se pohybuje hlavně v oblasti minimalistického projevu. Benešovy fotografie oslovují tajemností zachycovaných věcí a prostorů jako by byly tichým vzdechem existence. Jeho práce se mnohokrát prosadila v konkurenci světových fotografů na společných i individuálních výstavách doma i v zahraničí. Pracuje jak s tradiční fotografií, tak s fotografií digitální, v poslední době i barevnou. S barvou ovšem nakládá velmi střídmě a je zřejmé, že jeho vidění světa objeví divákovi fenomén Mikulov ve zcela nové, neefektní, výrazově silné poloze.
Vojtěch Horálek (1983) absolvoval studium pražské Akademie výtvarných umění v ateliéru Michaela Rittsteina vlastně zcela nedávno, nicméně si již vybudoval velmi osobitý způsob výtvarného projevu navazující v některých aspektech na fenomén tzv. “české grotesky” šedesátých let. Horálkova tvorba se pohybuje často na pomezí malby a objektu. Jeho obrazy vypráví příběhy spletitých lidských životních situací začaté s jistou dávkou ironie. Ikonografie obrazů čerpá z odkazů výtvarné obraznosti minulosti i útočné současnosti. V Mikulově pracuje Vojtěch Horálek na svébytných obrazech-objektech, které nepochybně upoutají svou formální i obsahovou osobitostí.
Eugeniusz Józefowski (1956). Tvorba profesora Akademie krásných umění Eugeniusze Gepperta ve Vratislavi je široce rozkročena do řady oborů výtvarné práce. Zabývá se malbou, kresbou, grafikou a ilustrací, zajímá ho i teorie výtvarného tvůrčího procesu. V sérii drobných i větších obrazů vznikajících v jeho atelieru na zámku se zřetelně obráží síla, s jakou jej oslovila historická atmosféra města Mikulova a impozantního zámku nad ním i jeho živá vinařská tradice. Józefowského výrazně koloristická malba reflektující i ryze osobní situaci nepostrádá rysy specifického humoru a ironie.
Svatopluk Klimeš (1944), příslušník generace 70. let, která přenášela pojem o svobodě umělecké tvorby přes zšeřelá léta normalizace, je dlouholetým pedagogem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Zabývá se nejen klasickými obrazovými médii – malbou a různými grafickými technikami, ale je rovněž tvůrcem objektů a jedním z nejoriginálnějších českých performerů pracujících především s ohněm a vodou. Všechny tyto polohy svého uměleckého projevu zapojuje i při práci na mikulovském sympoziu “dílna“, kde vytváří velké obrazové formáty nejen tradičními technikami, ale i ohněm. Otisky lidí i zvířat nejsou u něj vlastně otiskem tělesným, ale otiskem ohně. Jako by z plamenů stále vzlétal bájný Fénix, je v nich zánik i zmrtvýchvstání.
Mirek Zahálka (1973) vstoupil do samostatného výtvarného života na samém prahu nového tisíciletí, kdy se výtvarný projev v Čechách již zcela integroval do mezinárodního proudění výtvarných idejí. Ustrojení talentu Mirka Zahálky nedovolilo, aby byl zcela pohlcen magicky přitažlivým vábením nových, především elektronických, médií, ačkoliv jeho práce s nimi byla již oceněna i mezinárodně. Stále ho přitahovala malba a její schopnost dotýkat se tajemství tělesnosti, ne pouze nekomplikované, přímočaré zpodobování těla, především lidského, a nabízení pocitu libosti z pohledu na něj. V řadě v Mikulově vynikajících obrazů si nelze nepovšimnout určitého tragického tónu, jakéhosi znamení osudu. Jako by všechna lidská těla v jeho obrazech procházela či již prošla nějakým traumatickým zážitkem.
Denisa Krausová (1981), host sympozia, ukončila studia na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v atelieru Martina Mainera, když předtím prošla ateliéry Margity Titlové-Ylovsky, Vladimíra Merty a Michala Gabriela. Její dnes již bohatá oceňovaná malířská tvorba se vyznačuje pevným, plným, intenzivním gestem, jímž barva buduje povědomý, přesto tajemný svět věcí a lidí. V něm času není dáno plynutí, ale jakési soustředěné setrvávání. Prostředí Mikulova a jeho zámku Denisu Krausovou nepochybně oslovuje bohatostí tvarů i prostorů, ukrývajících mnoho dosud nevyřčených příběhů, které mohou inspirovat autorčinu kreativitu.
Klára Štefanovičová (1995), asistentka sympozia je studentkou Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, ateliér volné grafiky prof. Roberta Jančoviče. Směrování její tvorby jistě výrazně ovlivnily studijní pobyty v Anglii a v Japonsku, jehož výtvarná kultura, která dala světu fenomén japonského dřevořezu, se silně dotkla její vnímavosti. Z nevelkých křehkých dřevořezů geometrických struktur vytvářených Klárou Štefanovičovou v Mikulově lze pocítit závan snad až zenové meditace. Stejnou tichou soustředěností působí i tužkové černobílé kresby, jejichž motivy, vytvářené hustou šrafurou krátkých čar, vycházejí z reflexí architektury mikulovského zámku. Návštěvník budoucí výstavy výsledků sympozia se možná setká i s jejími frotážemi.
Intenzivně tvořivá atmosféra sympozia, které je za polovinou vyhrazeného času jistě přinese řadu silných uměleckých výsledků.
