„Zítra uděláme bazar,“ volaly děti jedno přes druhé. „Budeme prodávat věci, které jsme tady vytvořili a maminky nám upečou buchtu. Vymyslíme nějaké hry a všechny peníze, které vybereme dáme nemocným lidem do Hospicu!“. A bylo to na světě.
Pavel dostal za úkol vytisknout podle přesných instrukcí pozvánky a na druhý den zajistit přesný počet stolů a židlí, aby bylo kde prodávat a vybírat dobrovolné vstupné. A ve čtvrtek ráno začaly děti přicházet na příměstský tábor s koláčem, buchtami, přinesly muffiny, zákusky, které upekly nebo koupily maminky. Přišly s náramky, které samy vyrobily, se záložkami do knížek… a odpoledne to vypuklo. Ani jeden z dospělých jim do přípravy nemluvil, pokud nebyl přímo požádán. „Pavle potřebujeme pět stolů a devět židlí.“ „Martino, potřebujeme barevné fixy.“ „Danielo, ještě jeden papír…“ a po obědě už bylo vidět, jak se na třetí hodinu těší.
A skutečně začali přicházet rodiče a kolemjdoucí, lidé s pozvánkami v ruce a všichni přispívali do kasiček, zakousli si skvělý koláč nebo muffin, hodili si míčkem na plechovky nebo proběhli s míčem slalom mezi kužely. Během hodiny, kdy probíhal bazar a hry, dokázaly děti vybrat 1.143,- Kč.
Spoustě z nás bude připadat tento příběh neuvěřitelný, co děti dokázaly samy vymyslet, zařídit, zorganizovat, připravit a nakonec si to všechno i ohromně užít. Ale když jsme s nimi o bazaru mluvili, bylo to pro ně prostě úplně normální. Něco udělat pro jiné, pomoci nemocným… Nakonec děti napsaly dopis, který jsme odeslali spolu s penězi a fotkou do Hospice. Poslední věta z toho dopisu mluví za vše: „Rádi pomáháme!“
Dospělým to nakonec nedalo a tak se připojili v závěru. Spolek Apeiron přidal k penězům ze sbírky 500,- Kč a firma MycoMedica ještě další 1 000,- Kč. Takže na účet Hospicu v Červeném Kostelci nakonec od dětí putuje krásných 2 643,- Kč!
Všem, kteří přispěli, ať už na místě nebo pomohli dětem s výrobou prodejních věcí na bazárek, patří naše veliké poděkování. A to největší samozřejmě těm patnácti dětem, bez nichž by věco takového nemohlo vzniknout.
A tak nás napadá: není nakonec někdy dobře nechat je, aby samy něco vymyslely? Protože to evidentně nemusí být vždycky lumpárny.
Takže: Míšo, Natálko, Eliško, Matěji, Terko, Karolíno, Tomáši, Sabčo, Emo, Michale, Jitko, Nelinko, Pepčo, Nelo a Martine – DĚKUJEME ŽE JSME MOHLI BÝT U TOHO. Děkujeme, že jste nám to ukázali a děkujeme, že jste to nevzdali! A moc se těšíme, co vymyslíte příště.
