Něco z historie
Český písničkář Petr Lutka má ve „svém“ spise StB v roce 1978 nenápadnou větu: „Existovalo sdružení ŠAFRÁN v Praze, které sdružovalo písničkáře a které bylo rozpuštěno.“ Konec Šafránu jako vítězství StB? Ne, jen jeden z konců, kterých náš folk zažil požehnaně… Ale vraťme se na začátek.
Duch šedesátých let
Koncem šedesátých let byly v Praze k vidění načerno vylepované plakáty s ozdobnými písmeny Hutka – Veit, na I. festivalu Country – Western v březnu 1967 vyhrál v soutěži jednotlivců Vladimír Merta, na hradecké pedagogické fakultě studentka Dagmar Voňková dospěla k poznání, že učitelkou nebude a zamířila do Krkonoš psát své první písně, v Karlíně studoval zblízka chuligánské písně Vlasta Třešňák a v přerovské střední ekonomické škole se nudil Petr Lutka. Pět „pionýrů“ první generace našeho folku. Srpen 1968 vypálil stigma celé generaci a normalizace vše, co ještě žilo, zadupala. Karel Kryl odešel v září 1969 do exilu a předběhl o desetiletí své následovníky.
„Atmosféra Hutkových koncertů se dá popsat jen stěží. Narváno bylo pokaždé k nedýchání. Všichni znali jeho písničky a přidávali se k němu čistým zpěvem. Do oprýskané malostranské zdi jeho fandové vyryli nápis „Hutka je Bůh“.“ Vlasta Chramostová
Tyjátr písničkářů a Šafrán
V době začínající normalizace se podařilo Jaroslavu Hutkovi získat ředitele divadla Atelier pro ideu pravidelných pořadů písničkářů. Přizval k sobě neúnavného propagátora poezie Mirka Kováříka a dva kolegy: Mertu a Třešňáka. Tyjátr písničkářů jim pomohl přežít nejhorší měsíce. Sezóna utekla a bylo nutné pokračovat jinde. Hutkovi bylo jasné, že ve více lidech to jde lépe, a vymyslel Šafrán. A tak v husákovském podhradí vykvetl Šafrán, pod jehož hlavičkou vystupovaly i další osobnosti našeho folku: Bohdan Mikolášek, Vladimír Veit, trio Marsyas, Jan Burian s Jiřím Dědečkem, host ze zahraničí Zuzana Homolová, ale i Jiří Černý se svými poslechovými pořady a Mertův a Mišíkův Čundrground… „Onehdy kdosi prohlásil, že kdyby Bob Dylan slyšel Mertu, chtěl by mu dělat producenta…“ Jiří Černý
Šafrán byl volné sdružení muzikantů. Jejich neorganizovanost později tak překvapila estébáky: nejsou nikde registrovaní a není je kde zakázat! Manažerem se stal Jiří Pallas, který organizoval koncerty a hledal cestičky k další prezentaci na veřejnosti. Zlatá éra našeho folku.
Kluby byly narvané k nedýchání a sláva hvězd Šafránu se neoficiálně šířila. Tisíce koncertů, pár nahrávek vyšlo i oficiálně, ale to hlavní je, že Šafrán vychoval dvě generace posluchačů. Přes veškeré snahy se estébákům nepodařilo v Šafránu najít udavače.
Dále je to historie. Zájem komunistické moci sílil, po Chartě 77 vygradoval. Někoho čekala nucená emigrace a s těmi, co zůstali doma, se režim nemazlil. Po Hutkově odchodu do Holandska mohli estébáci s klidem napsat do Lutkova spisu poznámku z první věty. Jiří Pallas ve svém exilovém labelu vydal dvadvacet slavných desek, doma se střídaly úspěchy s prohrami. V osmdesátých letech se prosadila druhá generace našeho folku a zejména trio Nohavica, Plíhal a Dobeš zaměstnalo jistě řadu úředníků. A exŠafránoví hudebníci chytli nový dech.
Legenda Šafrán
Duch Šafránu byl silný a nakažlivý i pro ty, co jej nezažili. I po letech fanouškové kopírovali staré i nové nahrávky, opisovali texty, Třešňákovy povídky, Hutkovy fejetony, písně se nadále šířily od ucha k uchu. Šafrán naučil další generace vytvářet, uchovávat a hlavně šířit kulturu, kterou lidé potřebují, a která je – jak přesně popsal Ivan Jirous – naprosto nezávislá na kultuře oficiální.
Doprovodnou součástí výstavy budou i dvě akce v Knihovně Václava Havla: tematický poslechový pořad Jiřího Černého (12. 12. 2018) a neformální setkání-beseda s písničkáři bývalého sdružení Šafrán (17. 12. 2018).
