František Ledvinka se narodil 11. května 1940 v Bratislavě. Po válce se s rodiči přestěhoval do severočeských Malých Žernosek, později do Ústí nad Labem. Lásku k památkám mu vštípil jeho otec, který obdivoval staré hrady a zámky a byl také sběratelem. Od něho mladý František převzal úctu k řemeslnému umu předků, která jej dovedla k absolvování střední školy sklářské v Teplicích, kde v té době vyučoval jeden z nejvýznamnějších českých etnografů, Josef Vařeka. Na otcem podporované záliby, vztah k minulosti a památkám, nezapomněl František Ledvinka, ani když po úspěšně složené maturitě pracoval v ústecké sklárně. Když si později doplňoval vzdělání, bylo to na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve dvou jemu blízkých oborech – v etnografii a dějinách umění. Budoucí výsledky práce Františka Ledvinky v Zubrnicích by nicméně neměly srovnatelný význam bez další Ledvinkovy záliby, která jej vedla k porozumění přírodě a pochopení významu krajiny – ve volném čase podnikal s přáteli z horolezeckého oddílu výpravy do hor. Své dva nejvýznamnější zájmy využil František později navýsost prakticky, když se po jistý čas živil výškovými pracemi; při opravách věží kostelů a zámků nahlédl na památky z nezvyklého úhlu a zároveň poznal i památkáře, faráře a další lidi, kteří se tehdy v této poněkud opomíjené oblasti kultury pohybovali.
K plnohodnotné profesionální dráze zbýval vlastně jeden, poslední krok – 1. září 1972 nastoupil František Ledvinka do Okresního muzea v Ústí nad Labem, kde se brzy stal ředitelem. Muzeum v této době potřebovalo člověka s vizí a rozhledem, snad i se statečností vskutku horolezeckou. Nejen že nemělo zpřístupněné expozice, ale sídlilo navíc v chátrajícím zámku v Trmicích. Nový ředitel František Ledvinka zajistil opravu trmického zámku a zároveň se mu podařilo i přesvědčit kompetentní místa o výhodách, jež přinese zpřístupnění expozic muzea v monumentální neorenesanční školní budově v centru Ústí nad Labem (po vystěhování školáků se sice muzeum o bývalou školu dělilo po dlouhou dobu ještě s poštou, po kompletní rekonstrukci na konci 20. století v ní však konečně získalo důstojné sídlo).
Činnost muzea se v této době soustřeďovala převážně na záchranné terénní výzkumy, prováděné především v obcích likvidovaných důlní činností. Ledvinka s kolegy vyrážel do opouštěných obcí, kde dokumentovali fotograficky i kresebně zanikající památky, zaznamenávali vyprávění pamětníků a doplňovali sbírky muzea o „trojrozměrné doklady k vesnickému životu a životu dělnictva na Ústecku“ (realitu této absurdní situace Ledvinka stručně, ale velmi zajímavě shrnul v ve stati K záchranným výzkumům Okresního vlastivědného muzea v oblasti důlní činnosti). Navázal tak na činnost svého učitele Josefa Vařeky, který publikoval několik studií věnovaných etnografickému průzkumu zanikajících oblastí.
Zdroj a více podrobností ZDE
