V normalizační éře mu byla odepřena možnost vystavovat, pedagogicky působit, a tak se stal na dlouhý čas technickým a grafickým redaktorem nakladatelství Severografie a jeho malířská tvorba se rozvíjela v jistém osamocení. Na začátku 90. let byl přijat na pedagogickou fakultu tehdy nově se rozvíjející Univerzity J. E. Purkyně. Svým příchodem na Katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem se zařadil po bok dalších vynikajících osobností, které po revoluci v roce 1989 spoluutvářely nový a progresivní obraz tohoto pracoviště.
Postupně bylo zřejmé, že práce Václava Daneše není dílem regionální úrovně, jakkoli se to mohlo zdát díky jisté uzavřenosti a hlavně kvůli dvacetiletému zákazu vystavování. To, co činí jeho dílo zajímavou součástí českého výtvarného umění, je to, že dokázal rozvinout, a posunout na vyšší úroveň svoji výtvarnou tvorbu i v době normalizace, ve které jednak čelil zákazu vystavování, jednak přišel, stejně jako další tvůrci, o společenství výtvarných kolegů, které mohlo být stimulujícím prostředím. Je potřeba říci, že některým jeho bývalým kolegům se toto nepodařilo, a sice překročit hranici svého díla v 60. letech. Jeho práce, zejména ze 70. a 80. let, je srovnatelná s tím, co se odehrávalo v tehdejší československé malbě. Připravovaná výstava a publikace jsou určitou splátkou dluhu jeho působení zde v Ústí nad Labem a jeho tvorbě.