Nejvýraznější složkou, autorem vybrané kolekce, jsou plastiky a sochy, které vykazují obdivuhodný konzistentní názor. Vytříbené řemeslné zpracování a pochopení materiálu je Hájkovou osobní devízou, kterou nelze napadnout z žádné strany. Navíc dokáže vlastní témata posunovat až k hranici surreálného výrazu a přitom si zachovat vnitřní obsahovou pokoru. Jeho estetika není nabubřelá, sebestředně uzavřená, ani letmá.
Karel Hájek dostal první důležité školení v osmdesátých letech od sochaře a ilustrátora Rudolfa Wölfela a následně byl vhozen do vody vlastního uměleckého tápání. Ale pracoval, přemýšlel, cizeloval a vyrostl v osobnost, která kromě malby zasáhla do oblasti architektury, interiérového designu, sakrální plastiky, sochařiny a konec konců i „obyčejných” básnických textů. Jako bytostný solitér ovšem nezůstával úplně ve skrytu. Počátkem devadesátých let spoluzaložil s Ondřejem Hrčiakem, v současnosti již zapomenutou, ústeckou výtvarnou skupinu Plebs, do které přizvali nemenšího ústeckého solitéra, dnes slavného tvůrce art brut, a vloni předčasně zemřelého, Zdeňka Koška. Následující postupné otevření a provozování dvou soukromých galerií (ve kterých své performance předváděl svěží Jaroslav Achab Haidler), bylo v kontextu prostředí sice trochu bláznivé, ale v jeho neutuchajících aktivitách jaksi samozřejmé. Kromě toho vystavoval po Čechách i v zahraničí a postupně navázal kontakt se soukromými sběrateli. Nelze nezmínit jeho vitrážové a interiérové realizace pro pražský zastupitelský úřad Vietnamu a rezidenci Thajského království, oceněné koncepce výstavních projektů pro městské muzeum, řešení interiérů Dopravního podniku, včetně obdržení ceny Grand Prix FOR ARCH a mnoho dalších realizací, převážně pro soukromý sektor.
Karel Hájek je svým uměním přitažlivý, a to převážně pro diváka, který rád vnímá výstavy bez překomplikovaných přednášek a nechce tápat na dvourychlostní umělecké komunikaci, která se často řídí pravidly, jasnými většinou pouze jednomu proudu.
