Jak se vydařil první koncert v Písku?
Po listopadovém křtu desky Do světla v pražském NoD bylo vystoupení v píseckém divadle startovacím v rámci jarních koncertů. Moc jsme se těšili a myslím, že se velmi vydařil. Po koncertě jsem se s pár posluchači setkala a bylo to potěšení na obou stranách.
Jak se live verze vašich písní z novinky Do světla liší od verzí studiových?
Koncertní provedení je v našem případě vždycky trochu jiné oproti studiovým verzím. Většinou je hudební produkce studiových nahrávek tak pestrá v aranžích, že kdybychom to chtěli hrát stejně, museli bychom jezdit s malým orchestrem a používat samply elektronických zvuků, které v písních na desce jsou. S těmi samply ale momentálně experimentujeme a v Písku jsme premiérovali se smyčkami k písni Laně. Je to určitě o něco zajímavější, byť nás to striktně drží v tempech a délce skladeb. Plánujeme smyčky z nahrávek přetáhnout i do dalších písní. Nabízí se to i kvůli projekci, která je součástí projektu Rudohořím.
Podle jakých kritérií jste vybírala muzikanty, kteří s vámi koncertují?
Kapela je naštěstí stálá už několik let, až na bubeníka Michaela Noska, který s námi hraje dva roky. Muzikanti před lety přišli vlastně sami, přirozeně. Buď přes kytaristu Míru Chyšku nebo pianistu Honzu Aleše. Byla to taková ladná setkání a následná spolupráce.
V Písku s vámi vystoupila Jana Koubková, v Praze bude Barbora Mochowá. Kdo z nich je vám hudebně bližší?
Obě zpěvačky mají svůj specifický hudební profil. Pro mě jako hudebního melancholika a trochu klasika je Bára určitě blíže, ale na druhou stranu Jana má velmi osobitý projev a v některých polohách je opravdu zajímavá.
Koncerty nesou podtitul Melancholie a vzpomínky z Krušných hor, kde jste strávila dětství. Jak často se nyní dostanete do Krušných hor a dýchají na vás stále stejnou atmosférou jako v dětství?
Snažím se tam jezdit co nejčastěji. I kvůli inspiraci k druhé desce, která bude jakýmsi pokračováním cesty Rudohořím. Jejich atmosféra na mě dýchá ještě více než-li v dětství, protože jako dítě žijete v tu chvíli a užíváte si přírody, bavíte se s rodinou. V tomto čase se na ta místa vracím a vzpomínky umocňují pocity, které se stávají absolutně specifickými.
Jaká další místa v Čechách máte ráda a proč?
Mám ráda i Šumavu, Sušici, kterou jsem minulý rok poznala, a řeku Otavu, která jí protéká. Horský živel s neskutečnou silou. České středohoří je také krásné i s historií našich počátků. Praze blízké Brdy – tam také ráda jezdím. V létě na houby za přáteli, kteří tam žijí. Těch míst je opravdu spousta. Na mušce teď mám ale svůj rodný sever/severozápad, a svým způsobem vždycky už mít budu.
V jakém stádiu je momentálně druhá část Rudohoří?
Jsem ve stádiu příprav. Zatím mám pár hudebních fragmentů. Pro mě je důležitý ucelený koncept, na kterém pak stavím a mohu tvořit. Konkrétní témata už také mám. Součástí desky bude opět i její vizuál. Kromě mého stálého kreativního týmu bych se ráda spojila s Petrem Mikšíčkem, dokumentaristou Krušných hor, a vizuální část projektu dávala dohromady s ním.
Příležitostně vystupujete na recitálech Michala Horáčka. Jak a kdy začala vaše spolupráce?
Michala Horáčka a ještě Petra Hapku jsem poznala u spolupráce na singlu Přišlo mi to vhod, který byl avízem lyrikálu Kudykam. Tehdy mi volal Ondra Brzobohatý, který se hudebně též podílel na tomto díle, jestli bych nenazpívala tuto píseň s Richardem Krajčem. Na konci předminulého roku mi po pár letech Michal Horáček volal sám, zda bych se nechtěla účastnit jejich koncertní šňůry s názvem Petr Hapka žije! 2016. Od té doby příležitostně jezdím v rámci jeho recitálů.
Na těchto recitálech zpíváte písně z repertoáru Hany Hegerové. Jak se s tím vyrovnáváte? Snažíte se je zpívat jako ona nebo jdete vlastní cestou?
Hany Hegerové si moc vážím a jsem ráda, že hodně písní, které zpívám, nazpívala právě ona. Myslím, že se její přednes nedá kopírovat, a ani se o to nesnažím. Snažím se, aby vyzněly konkrétní příběhy písní, a vdechuji jim život po svém.
