V poslední době se do regionu Orlických hor a Podorlicka vracíte téměř pravidelně. Měl jste přednášku v Opočně, Přepychách a také v Deštném. To všechno jsou místa, kde probíhá restaurování varhan nebo se jejich obnova připravuje. Co říkáte zdejšímu varhannímu boomu?
To je něco, čeho si musíme hluboce vážit, a slovo „podporovat“ je slabé. Nejlepší je spoluúčastnit se. Protože tato aktivita je to nejlepší, co může památku, jako jsou varhany, potkat. Když si uvědomíme, že vlastně běžně pohledem oceňujeme obrazy, sochy, architekturu. Když pak přijdeme do kostela, zrak nám přitáhne většinou i to, co je protějšek oltáře – často velmi krásné varhany. Podíváme se, pokýváme, ale jdeme dál.
Jenže varhany jsou památkou nikoliv němou, jsou památkou znějící. A abychom ji jako takovou poznali, abychom ji takovou chápali, a na tom základě abychom ji chránili a obnovovali, tak k tomu je přesně nutná takováto aktivita širší veřejnosti, která si uvědomí, co to je. To se tady vlastně začíná svým způsobem dělat, a díky za to.
Byla jsem už na několika Vašich přednáškách. Každá je jiná, každá je specifická a vždy věnovaná danému nástroji. Kde čerpáte všechny velice zajímavé informace?
Nemám rád něco, co by se dalo nazvat „prefabrikovaná“ přednáška. To přesně souvisí s tím, že každé varhany jsou jiné a byla by velká chyba, kdybychom se nesnažili podtrhnout a třeba i pracně z archiválií a literatury zjistit, v čem jsou jiné. Ale nejenom varhany, celá lokalita, celý ten prostor je vždycky jedinečný. A pochopitelně to je jeden z důvodů, proč se podívat zvláštní optikou, která je jiná u varhan tam a u varhan jinde.
Je to důležité i v okamžiku, kdy dojde k tomu nejlepšímu, co může nemocné varhany potkat, tedy k restaurování, které se také nedá dělat jako u kusu továrního nábytku. Konkrétní lokalita má svoje varhany, které se často restaurují úplně jinak než varhany v jiné obci.
Varhanní pozitiv v Deštném potká veliké štěstí, že ho bude restaurovat mistr varhanář Dalibor Michek.
To je velmi dobrá zpráva. Pan Michek v současné době představuje špičku našeho restaurátorského umění, co se týče varhan. Pro ilustraci – Dalibor Michek je jediný český člen v Mezinárodní organizaci varhanářů ISO. To samo o sobě už něco dokazuje. Ta kvalita zde prostě je a s tím i poctivost, svědomitost, zručnost a dovednost.
Z Vašich vystoupení jsem pochopila, že u restaurovaných nástrojů preferujete navrácení původní podoby a původního zvuku.
Určitě. Stačí si uvědomit, že každé varhany mají jiný zvuk a vybavení; kdybychom podléhali tomu, že přijde jeden varhaník a bude na našem historickém nástroji chtít hrát Bacha a přijde druhý a bude chtít hrát Francka, tak to nejde. Varhany mají svoji duši, a ta se odráží ve zvuku, když to řeknu nadneseně. Ale ona to je i realita. Když budeme chtít mluvit o varhanách, měli bychom vědět, že každé mají určitý zvuk, a ten je nezaměnitelný. Jako přirovnání lze uvést i to, že pokud varhany přestěhujete na pole nebo na louku, tak jistě hrát budou, ale už to bude něco jiného. To je velký rozdíl od jiných nástrojů. Například klavíristé mohou svůj nástroj přenést, pak přeladit a bude hrát. A bude hrát stejně dobře. Varhany, ty jsou úzce svázány se svým prostorem.
Jak se vám spolupracuje s varhaníkem Pavlem Svobodou, předsedou spolku PROVARHANY?
Pavel Svoboda je mimořádný člověk, jak jsem zjistil, po všech možných stránkách. Už jen z toho důvodu, že on je jeden z mála varhaníků, myslím tím koncertních varhaníků – umělců, který si hluboce uvědomuje provázanost toho, jaké jsou varhany, jakou jim je třeba věnovat péči, a potom, jakým způsobem na ně může on sám hrát. To vše cítí tak hluboce, že ví, že pokud se nezaslouží o to, aby se varhany zachovávaly, opravovaly, tak dříve nebo později nebude hrát na co. A to je to nejpodstatnější. Proto klobouk dolů – mladý člověk, a přesto si hluboce uvědomuje, že tato souvislost a podstata je velmi, velmi závažná.
