Třetí královský nástroj pod Orlickými horami bude zachráněn

Můžete stručně popsat, co se na kůru v kostele sv. Prokopa za dva dny událo?

Vysadili jsme píšťaly hlavního stroje, které se nacházejí ve vrchním patře za prospektovými píšťalami, které všichni vidí. Uvnitř se nachází ještě zhruba 540 píšťal, jsou jak dřevěné, tak kovové, venku jsou rovněž už i píšťaly pedálu. Zajímavé je, že varhany vlastně nejsou velké, když je vše u sebe, ale jakmile se všechny jednotlivé části vytáhnou, je jich plný kůr.

Objevili jste nějaké zajímavosti?

Uvnitř nacházíme různé památky na minulost. Třeba tam je podpis elektromontéra Josky Junka, který „inšteloval“ elektriku. Je zajímavé, že podle dalšího záznamu pracoval královéhradecký varhanář Ryglevič v těchto varhanách v roce 1933 přesně ve stejných dnech jako my, tzn. 12. a 11. dubna. Ve varhanách jsou ještě další podpisy, z nichž se dočteme, že v roce 1982 tady pracovali pánové Kubát a Žloutek, osobnosti českého varhanářství 20. století. Oni vlastně varhany zachránili pro nás, protože dostupnými prostředky zastavili masivní napadení červotočem. Některé dřevěné píšťaly museli vyrobit nové, ale poté, co vše poskládali dohromady, varhany dokázaly sloužit.

Jak budou práce dále probíhat?

Když dnes nástroj rozebíráme, vidíme, jak moc zde tehdy červotoč zapracoval a jak moc vše bylo chatrné. Takže velký objem práce bude spočívat v tom, že uvedeme varhany do stavu, aby následky napadení červotočem byly minimální. Stěny píšťal natolik zpevníme, petrifikujeme, že budou moci hrát plným zvukem, a že třeba vlastní vahou nerozdrtí nohu, na které stojí. Dále zamezíme, aby vzduch, který do píšťal směřuje, neutíkal na všechny směry dírkami po červotoči. Na píšťalách jsou teď dírky nevzhledně zakytovány, ale na stroji tomu tak není a vzduch uniká.              

Jste připraveni odvézt některé části do dílny v Krnově?

Nyní hlavně odvezeme vzdušnici hlavního stroje, která je také poškozena červotočem. Vzdušnice je vlastně místo – škatule – na které píšťaly stojí. Zvenčí vypadá jednoduše, uvnitř je poměrně složitá – jsou v ní různé přihrádky, ventily, pružiny a vše musí perfektně těsnit, jinak jsou varhany nepoužitelné nebo nehrají, jak mají. Věřím, že vzdušnici sem po důkladné petrifikaci vrátíme v průběhu léta v ještě lepším stavu, než byla v roce 1872 i přesto, že Amadeus Hanisch, který varhany postavil, byl varhanářem solidním.  

Setkáváte se při zakázkách často s nadšeným přístupem veřejnosti, která se skládá na opravu?

Tady jsou lidé nesmírně vstřícní a s podobným přístupem se často nesetkávám, znám ho například z Valašska. Občas to bývá tak, že se o nástroj zajímá úzký kroužek lidí, ale tady je základna mnohem širší.  Často jsou varhany pro lidi pouze technikálie. Myslím si, že v Přepychách to tak není.

Jak jste se dostal k opravám varhan – navázal jste na rodinnou tradici?

Na rodinnou tradici jsem nenavázal, i když řemeslné předky mám na úrovni pradědečků. Doteď používám šupleru po mém pradědečkovi, který byl opravářem šicích strojů a také starostou v Bělé u Pecky. K varhanám jsem přišel přes kostelní zpívání, kdy jsem byl neustále svědkem toho, jak vypadají, a stalo se to pro mě jakousi výzvou. Do jedněch varhan jsem před mnoha lety během opravy vlezl a díky tomu pochopil, že se musím vyučit. Byly to varhany těžce poškozené neodbornou činností, já se k nim postupně vracím a věřím, že se vrátí do důstojné podoby.

Kolik nástrojů jste už pomohl zachránit?

Akce velkého rozsahu jsem – s kolegy, s kterými spolupracuji – schopen dělat jednu až dvě ročně. Liší se to ovšem nástroj od nástroje. Někdy se jedná o krátkou akci, která všem udělá velkou radost, ale jindy to tak nejde.  

Jsou tyto varhany něčím zvláštní?

Mají svůj příběh ve svém tvůrci, což byl Amand Hanisch, který se narodil 1812, tzn. v době, kdy například Napoleon sklízel neúspěchy, a zemřel v r. 1894, tedy v době, kdy byla v plném proudu průmyslová revoluce, a Hanisch tento přerod zažil. Byl ale z těch starých mistrů, kteří do posledního okamžiku drželi styl starého řemesla a nikdy se nepřehoupl do tovární produkce jako například rodák z Opočna Emanuel Štěpán Petr. Na tomto nástroji je uvnitř dobře vidět, jak varhany stavěli staří mistři. Důkazem poctivého řemeslného přístupu je zhotovení měchů, které jsou umístěny na půdě a jsou zdejším unikátem. Měchy si zaslouží pozornost, jsou poctivě udělané a podtrhují unikátnost rukodělně postaveného nástroje. Otisk tvůrce nástroje, byť přemazaný „nánosy“ 20. století, je tady opravdu cítit, a já věřím, že se mi podaří ho odkrýt v plném rozsahu. Nástroj postavil člověk, který měl univerzální záběr. Navzdory podmínkám, v jakých vznikl, přežil do dnešních dnů, což o mnoha nástrojích z tohoto období nelze říci.    

Nástup odborníků je pro celý tým organizující záchranu – vedení obce Přepychy v čele se starostkou Zdeňkou Seidelovou, farnost a také spolek PROVARHANY – velmi povzbuzující. Úsilí, díky němuž se už podařilo na sbírkovém kontě shromáždit 260 tisíc korun, získává zcela novou dimenzi, a všichni věří, že koncem roku 2016 se varhany v kostele sv. Prokopa v Přepychách předvedou v tom nejlepším světle, protože mistr varhanář bude při opravě ctít řemeslné mistrovství stavitele s cílem obnovit původní zvuk nástroje.       
…tím však aktivity nekončí. Na pomoc čeká další vzácný, dokonce památkově chráněný, varhanní stroj (pozitiv) v kostele sv. Marie Magdaleny v Deštném v Orlických horách. Jeho znovuzrození spolek PROVARHANY už také připravuje.