<p>ZLÍN: V letošním roce by se dožil 80 let nositel Ceny města Zlín Alois Skoumal, hudebník, učitel, zakladatel cimbálových muzik a umělecký vedoucí muziky Máj, která existuje už 60 let. Obě výročí připomene slavnostní koncert „Chodíval sem přes lavečku“, který se uskuteční v sobotu 9. listopadu 2013 od 18:00 v divadle Malá Scéna. V programu zazní Skoumalovy úpravy lidových písní v podání CM Máj, pěveckého sboru Lúčka a hostů. Zatančí Bartošův soubor. Po skončení pořadu bude následovat beseda u cimbálu v Komorním sále.</p> <p>Historie CM Máj</p> <p>Kořeny dnešní zlínské cimbálové muziky Máj sahají do roku 1952 až 1953, do tehdejší skupiny Elektron. Ta se v druhé polovině padesátých let rozdělila a z jedné její části vznikl Máj. Stal se jednou z mnoha uměleckých aktivit sdružených pod Závodním klubem a podporovaných třemi velkými podniky gottwaldovska – Svitem, ZPS a Rudým říjnem. </p> <p>V roce 1958 začíná ve zlínském závodním klubu pracovat absolvent AMU Alois Skoumal. Pomáhá několika uměleckým amatérským uskupením, nejvíc času a energie ale věnuje Máji. Od amatérů ovšem žádá maximum a sám jde příkladem. Naučí se hrát na cimbál. Do muziky Máj přicházejí v 60. a 70. letech noví nadaní hudebníci – Máj zažívá rozkvět. Spolupracuje s pěveckým sborem Lúčka vedeným Drahomírou Budínovou a Bartošůvým souborem písní a tanců. Také jako host doprovází několik valašských souborů, které nemají stálou muziku. Soubor má úspěch doma a začíná postupně jezdit i po Evropě.<br />
Od konce 70. let vyráží Skoumal spolu s choreografkou Věrou Svobodovou po moravských regionech sbírat lidové písničky přímo u pamětníků. Zaměří se především na Luhačovické zálesí, kde v Marii Skovajsové objeví nevyčerpatelnou studnicí místních zvyků, písní, tanců, krojů a lidové kultury vůbec. Tyto skvosty upravuje pro muziku Máj a pro zpěváky – Ludmilu Hnilicovou, Josefa Šika, Janu Březíkovou, Jaroslava Vyorala. Spolupracuje i s etnografkou Věrou Kovářů a jejím manželem Jindřichem a čerpá samozřejmě také ze sbírek Františka Sušila, Františka Bartoše a Eduarda Pecka.<br />
V 80. letech je cimbálová muzika Máj se svými sólisty schopná hrát po celý večer k tanci i poslechu nejen na různých slavnostech, besedách či bálech, ale může se také s úspěchem srovnávat s jinými ansámbly na soutěžích, přehlídkách a festivalech. A to nejen s písněmi valašskými, luhačovskými či slováckými. V repertoáru jsou i skladby slovenské, romské nebo maďarské. Za sebou mají muzikanti i rozhlasové a televizní nahrávky a vydané audiokazety. V 90. letech funguje Máj ve složení Karel Okénka – kontry, Radek Cetkovský – klarinet, Miroslav Novotný – basa, Josef Tykal – viola, Zdeněk Janota – druhé housle, Antonín Laciga – primáš a vedoucí muziky a Karel Trčala – cimbál. Skoumal kvůli nemoci hraje spíš výjimečně. </p> <p>Skoumal – profesionál, který se odevzdal amatérům</p> <p>Alois Skoumal se narodil v roce 1933 v Olomouci překladatelům a literátům Haně a Aloysi Skoumalovým jako druhé z pěti dětí. Rodina se brzy na to přestěhovala do Prahy. Vzhledem k tomu, že matka Hana byla Židovka, byl otec Aloys na konci války internován v pracovním táboře. Po válce strávila rodina s otcem – kulturním atašé čtyři roky v Londýně, kde se dětem dostalo anglické výchovy.<br />
Po návratu do Čech studoval Alois Skoumal na gymnáziu v Poděbradech a poté úspěšně absolvoval studium skladby a dirigování sboru a orchestru na pražské Akademii múzických umění.<br />
Ve Zlíně (Gottwaldově) se objevil nedlouho potom, v roce 1958. Měl tu pomáhat amatérským hudebníkům při Závodním klubu a strávit tak dobu, než se uvolní slíbené místo dirigenta v pražském Národním divadle. Nadšení laických muzikantů, nezřídka samouků, ale i krása lidových písní z Valašska, Slovácka i Zálesí mu ale učarovaly natolik, že neodešel do pražského ani do olomouckého orchestru, odmítnul i práci učitele na kroměřížské konzervatoři. Ve Zlíně potkal životní partnerku a ke zklamání svých rodičů se rozhodl zůstat tam, kde měl pocit, že má jeho snažení největší smysl i odezvu.<br />
A odezva byla téměř okamžitá. Mladý hudebník plný energie se totiž pustil s vervou do práce. Shání a připravuje repertoár, vymýšlí dramaturgii, upravuje noty, rozepisuje party, tvoří aranže, radí nadšencům, hledá nové talenty, učí je hrát i zpívat, a sám se do muzicírování aktivně zapojuje. Stává se uměleckým vedoucím cimbálovky Máj. V roce 1959 nachází zázemí v Závodním klubu nejen Máj, ale také Slovácký krúžek, Valašský kroužek, je tady dechový orchestr, kde Skoumal občas zaskakuje jako dirigent, a vznikají nové umělecké spolky, například divadelní, jazzový (Jazztet) nebo taneční soubor pro neslyšící. Skoumal tu má velké pole působnosti. Věnuje se všem, daleko nad rámec pracovní doby. Zanedlouho se stává uměleckým vedoucím celého Závodního klubu. Rozšíření jeho práce a zodpovědnosti se sice neodráží na výplatě, ale to je podle jeho kolegů a přátel to poslední, co by jej kdy zajímalo.<br />
Skoumal spolupracuje také s gottwaldovskou filharmonií a dirigenty Jaroslavem Opělou nebo Eduardem Fišerem. K tomu vypomáhá v muzice Elán, v dívčím triu Horenka, angažuje se v souboru M. Majerové. Dosáhne toho, aby Závodní klub koupil dostatek nástrojů, a sám se naučí hrát na cimbál tak, že tento nástroj, kromě jiných (klavíru a kontrabasu), může později vyučovat v základní umělecké škole. Stane se také cimbalistou žádaným nejen v Máji. Skoumalův záběr je ale širší. Pomáhá s repertoárem také slováckému souboru Vonica, který vede etnograf Karel Pavlištík, a společně ve spolupráci s Boženou Pavlištíkovou, Věrou Bornovou a Františkem Zuskou zakládají i dětskou Voničku.<br />
Ve svých uměleckých a pedagogických aktivitách pokračuje Skoumal i poté, co v 90. letech onemocní Parkinsonovou chorobou. Dokud mu to síly dovolí, hraje, učí děti i dospělé, vytváří aranže oceňované jinými profesionálními hudebníky, pomáhá s dramaturgií kulturních pořadů, sbírá a upravuje lidové písně.<br />
V roce 2004 dostává Alois Skoumal za svou celoživotní práci a za kulturní rozvoj regionu Cenu města Zlína. Je to pro něj nečekaná a možná o to větší pocta, v době, kdy jej nemoc učinila závislým na nepřetržité pomoci jeho ženy.<br />
5. března 2010 v zaplněném zlínském katolickém kostele se s ním manželka a tři dcery s rodinami, příbuzní, přátelé, kolegové a žáci loučí naposledy, jak jinak, než za zvuku cimbálu a houslí.</p>
