<p>LIPNICE NAD SÁZAVOU: Výtvarníka, sochaře a šperkaře Petra Poltavce přivedla k volné tvorbě zajímavá vnitřní proměna. Dlouhou dobu se živil jako grafik v oblasti reklamy, ale nakonec jej touha tvořit skutečné umění odvála z města na venkov, kde vlivem krásné přírody jeho snažení dostalo opět novou živelnost a energii. V našem rozhovoru se nám svěřil s důvody, které jej k této změně přiměly.</p> <p>Před časem jste se odstěhoval z Prahy na Vysočinu do malé vesničky Lipnice nad Sázavou. Jaké je to z hlediska inspirace, opustit ruch hlavního města a odstěhovat se na venkov? </p> <p>Zřejmě zásadní pro mě byly pocity, kterými mě naplňoval pobyt v přírodě. Být obklopen stromy, procházet se po louce a citlivě našlapovat na ty nádherný rozmanitosti tvarů a barev ve formě rostlin, keřů, stromů, a rovněž všech dalších vyšších forem od hmyzu, přes zvířata, po lidi, a Bůh ví co dalšího… Myslím, že člověk jako tvor, který má v sobě pravděpodobně vtisknuty všechny ty formy života, které mu předchází, a možná i svoje nastávající, si potřebuje tyto věci připomínat, být v jejich přítomnosti, dotýkat se jich, vnímat je svými smysly, cítit jejich vůni, zaznamenávat jejich jemné vyzařování, které ho občerstvuje a nějakým způsobem k němu promlouvá, mění ho. Každý to určitě někdy poznal, co s ním živá příroda dělá. Přirozená krása, divokost přírody, všechny ty jakoby samo se dějící procesy. Ta lehkost a surovost zároveň.</p> <p>Ale i v Praze jste žil v takové části, kde je ještě dostatek přírody…</p> <p>Ano. Žil jsem v té době v Praze v Suchdole. Jezdil jsem na kole do práce do Holešovic přes Stromovku. Smyslem mého uměleckého vyžití, i když to možná bude znít divně, byla toho času reklamní činnost. Svět počítačů, který se mi už v raném věku dařilo velice lehce dobývat, zkoumat a ovládat, a který mě hodně bavil, se pro mě stal každodenní důležitou součástí. Dá se říct, že jsem spoustu svojí životní energie a inspirace „vystřílel“ někam do éteru kolem toho přístroje, protože nepředpokládám, že by ten stroj dokázal pojmout to, co jsem do něj vkládal. Vytvářel jsem různé návrhy plakátů, webů, bannerů, animací… Vynaložil jsem veliké úsilí, abych dosáhl dokonalostí v detailech, které běžný uživatel vnímá spíše podprahově. S tím začaly přicházet i nepříjemné pocity vyčerpanosti a počítač se pomalu ale jistě, pro mě osobně začal stávat zhmotněním tůně, ve které člověk může utápět svoji pravdu, city i živost. Tehdy jsem žil hodně ve virtuálním světě. Shodou dalších okolností ve mně vznikla touha opustit tuto práci, opustit toto město a přiblížit se sám sobě. Jakoby nebylo žádné tak silné pouto, které by mě udrželo.</p> <p>A jak se situace vyvíjela dál?</p> <p>Odjel jsem na malou dřevěnou chatku, která mi byla po dva roky základnou. Rodinná chatka, vedle které již řadu let budujeme velkou chalupu. V té době jsem se ještě stále živil prací na počítači. Přes své opojení přírodou jsem po večerech pracoval na korporátních identitách firem a reklamních návrzích připojen na místní nedlouho zřízenou bezdrátovou síť asi pro třicet obyvatel této vesnice. Kromě toho jsem začal vyrábět šperky ze dřeva, polodrahokamů, kovu se smaltem a také jsem vytvořil několik nástěnných vyřezávaných „parket“ se vsazenými kameny a nějaké obrazy a ucelený soubor počítačových kreseb nazvaných Klikyháky, které byly později vystavené v pražském divadle Ponec. Stále více jsem byl fascinován prací s hmotou a s přírodním materiálem. Člověk se do určité míry ponoří do tvoření. Tělo, jako nástroj ducha, je v pohybu. Je zapojeno mnoho svalů, s jemností a citlivostí se pohybují a něco vzniká. Daří-li se udržet pozornost, výsledek může být fascinující. </p> <p>Také jste o sobě zmínil, že jste samouk. Jak jste se vlastně dostal k umělecké tvorbě? Měl jste možnost u někoho umění alespoň chvíli studovat?</p> <p>Mohu o sobě říct, že jsem samouk. I když se tato situace podstatně mění zejména v souvislosti s mým vztahem k ostatním lidem i k sobě samotnému. Většinu života jsem částečně ukryt ve svém vlastním světě. Skrze vlastní hodnoty pozoruji skutečnost a poměřuji, co je a není důležité, zajímavé. Můj vnitřní svět je založen spíše na intuici a citu, než na rozumu. A tak se často nesetkávám s pochopením. Protože svět kolem je relativně tvrdý. Moje lety budovaná ochranná skořápka niterného světa, mě v důsledku oddělila i od toho jemného, citlivého, vášnivého světa okolo. A to mluvím především o lidech a lásce k nim. Proto taky ten úprk z města, do samoty odříznutého místa, kde člověk není vyrušovaný a zneklidňovaný jinými lidmi. Stejně tak ani potěšený či obohacovaný. Na řadu věcí si přicházím sám, nehledám nikoho, od koho bych se učil. Ale po delší zkušenosti si stále více uvědomuji, že je to velká škoda. Právě tím je ta samotná zkušenost pro mě velice cenná. Mohu si díky ní připomínat a jakoby znovu vnímat, co to znamená být ve vztahu se světem a lidmi, prožívat něco společně. Být jeho součástí, tak jak to má každý v sobě dané, že nejsme odděleni. Máme velikou moc věci měnit a vytvářet, budovat a podporovat krásu tohoto světa. To, že je člověk otrokem svého myšlení a potlačí cit a svůj opravdový vztah k planetě, sobě samému, vesmíru, a vystupuje jako narušitel, je stránka jiná. A mám takový pocit, že lidstvu bude nastaveno zrcadlo, které mu připomene proč vlastně existuje. </p> <p>Ve své tvorbě se nyní věnujete výrobě šperků z přírodních materiálů i drahých kovů, kresbě, malbě, počítačové ilustraci, práci se dřevem, tvorbě a restaurování kamenných soch. Jaká oblast tvorby vás nejvíce těší?</p> <p>Je pravda, že jakoby nevydržím u jedné činnosti a pořád hledám, co bych mohl dlouhodoběji dělat a odevzdal se tomu naplno. Tím, že jsem si toho zkusil víc, mám alespoň větší možnosti a mohu tak tvořit například za nepřízně počasí uvnitř dílny – vyrábět šperky, kreslit, malovat, a za krásného počasí sekat do kamene, stříkat airbrushovými pistolemi větší obraz a podobně. Je to také závislé na náladě a tvořivém náboji. Občas něco zkusím a jsem nesoustředěný, tak se pustím do něčeho jiného. Jako je třeba procházka lesem směrem ke hradu zde na Lipnici nad Sázavou, kde momentálně žiji. Dám si třeba na náměstí pivo v hospůdce pod hradem. V časech, které jsem trávil na samotě u lesa, mi došlo, že moje tvorba, ač jsem si to dříve neuvědomoval, je plná touhy po lidskosti, po životě, po komunikaci a bytí s ostatními. To je zřejmě přirozeností člověka. Tvořím-li, jsem rád nerušený a koncentrovaný. Ale má tvorba je zřejmě nějakým způsobem závislá na pozornosti lidí. Jako bych se skrz ní dělil s ostatními, vyjadřoval se. Ať je to cokoli, co vytvořím, těší mě, když si to někdo oblíbí, začne to pro něj něco znamenat. I když ho to osloví ihned anebo časem. Ještě stále svoje věci držím spíš pod pokličkou, než bych je vystavoval na světlo světa. Možná je to strach z kritiky, neúspěchu, nepochopení, anebo naivní představa slávy, kterou člověk nemusí unést, a co teprve stát se jen prvkem, obchodním artiklem trhu. Balíčkem se jménem. Nevím, co je možné, ale všechno má svůj čas. Tak momentálně žiji napůl zklamán z nedostatečného úspěchu, a napůl hnán radostí z toho, že se věnuji tomu, co miluji a bytostně musím dělat. Ženu tu svojí bárku dál a snažím se chytat vítr do plachet. Vidím na horizontu stále více dalších mořeplavců, a dělá mi radost se k nim přibližovat.</p> <p>Co si myslíte o podpoře umělců státem v Česku?</p> <p>K tomu se nemůžu konkrétně vyjádřit. Popravdě jsem se zatím nepokusil prorazit bariéru, která mě od okolního světa odděluje. Proto nemám zkušenosti s prodejem, ani veřejnými zakázkami. Svých obrazů si cením, ale širší veřejnost je ještě neviděla. Veřejných zakázek se neúčastním. Přesně nevím, co bych vlastně mohl nabídnout. Moje tvorba zatím nebyla podrobena nějakému odbornému posudku, a co jsem kdy slyšel od lidí, kteří se vyjadřovali k mým obrazům, mě nikdy nepřesvědčilo o tom, že by pro ostatní lidi moje díla měla cenu. Pokusím-li se vcítit do situace v Česku, je to tady podle mě ještě „zazděný“. Masa lidí, myslím, ještě není dost otevřená novým věcem, určitému svobodnějšímu projevu. Vlivům ze zahraničí a podobně. I když je to zas viděno z mé užší perspektivy. Podle mě se do povědomí lidí dostávají umělci, kteří mají nějakou podporu, někdo je zviditelní a ukáže ostatním. To je dobré. Jinak šance „malých“ tvořivých lidí není valná. A časy jsou pro mnoho lidí těžké. Ač umění svět pozvedá k výšinám nebes, běžní lidé často nemají dost natažené ruce, aby toho daru dosáhli.</p> <p>Prodáváte svá díla?</p> <p>Mám jen úzký okruh lidí, kterým svoje věci nabízím. Šperky, které vyrobím, vozím při sobě, a nabízím je, kde mě napadne. Není to nějaká oficiální cesta, ale osobní kontakt funguje asi nejlépe. Pokud ode mě někdo něco koupí, s největší pravděpodobností mě minimálně viděl, měl se mnou nějaký kontakt. I když moje obrazy a další díla promlouvají samostatně, jejich hlas je pro lidi o mnoho hlasitější, když mě nějak poznají. Také moje tvorba není pro všechny, ale pro koho vlastně je, a proč vzniká, to jsem si ještě neuvědomil. Snad mi jednou někdo řekne, jak to je. Ale taky tu u toho vysvětlování už nemusím být, ale to je asi často úděl umělců, a jestli i já mezi ně patřím, Bůh ví.</p> <p>Plánujete v brzké době nějakou výstavu?<br /> Rád bych se věnoval olejomalbě. Mám několik natažených pláten a už jen čekají, až se do nich pustím. Tak si na jejich vystavení ještě musím počat. Věci, které mám hotové, už většinou vystavené byly, ale mám v plánu je ještě ukázat. Například u čtyř obrazů mám představu prostoru se čtyřmi stěnami, na kterých by visely. Měly by ten prostor oživit, stát se jeho součástí. Jestli to má být v galerii, kavárně, nějaké hale, to ještě konkrétně nevím.</p> <p>Více info na:<br /> http://www.fotopoltavec.cz/petr<br /> http://www.fler.cz/qp</p>