LEŠANY: Středočeská obec Lešany nacházející se v blízkosti dolního toku řeky Sázavy je spojena se jménem básníka Františka Hrubína (1910 – 1971).
Ač se narodil v Praze, z chaloupky s číslem popisným 26, která patřila rodině Novotných, tedy babičce a dědečkovi, vedly jeho první kroky do lešanské školy. Brzy si kvůli nedokonalé výslovnosti vysloužil přezdívku Antí, která ho kupodivu doprovázela celý život.
Traduje se, že maminky v pozdějších letech s úctou sdělovaly svým dětem, když se spisovatel prošel po návsi v rozevlátém plášti a s hlavou jakoby plující v oblacích – „tak to je slavný básník“.
Pokud směl, tak tady pobýval (50. léta minulého století mu nepřála kvůli jeho tvorbě v duchu nikoliv socialistického realismu a přátelství se stejně umělecky naladěným Jaroslavem Seifertem či kritický postojem ke kolektivizaci zemědělství mu také neprospěly.) Zapomnění hledal v jižních Čechách. A když se opět mohl vrátit do Lešan,kde tvořil, pak na jaře a v létě, zimní čas trávil v Praze.
S obrovskou radostí se sem vracel přes Jílové ve chvílích, kdy se probouzela příroda. Naposledy v roce 1970. V březnu následujícího roku odešel navždy snad ke svým Lešanským jesličkám. Už nikdy nezasedl na čestné místo k bytelnému stolu v obrovské světnici lešanského domku. Zůstaly jen vzpomínky či drobná próza pojmenovaná po kuchyňském stolu, kde se zasedávalo k posvícenské huse, ale kam byly poprvé pokládány narozené děti, ale na nezbytnou chvíli také ti, co odešli na věčnost.
To druhé sice Hrubína nepostihlo, zato se objevily neshody kvůli poslednímu rozloučení. Literární instituce chtěly státní pohřeb, rodina tiché rozloučení. První prosadily svou.
Lešanská Osvětová beseda, jak se tenkrát této kulturní instituci říkalo, uctila svého básníka už v září následujícího roku 1. Podvečerem národního umělce Fr. Hrubína. V místním kulturním domě tenkrát přednášeli mladí recitátoři, kteří se scházeli v Šrámkově Sobotce. Vzpomínka měla úspěch a veliký ohlas. Každý druhý rok se opakovala, navíc vznikla Hrubínova síň, do níž byly soustředěny dostupné artefakty včetně upomínek na spolupráci s malířem J. Trnkou.
Vznikla tradice Hrubínových podvečerů, kam našli cestu velcí umělci včetně spisovatele K. Nového, umělkyně J. Šejbalové, V. Fabiánové a obrovské řady dalších, kteří v umění něco znamenali. Jako recitátor vystupoval L. Munzar. Pravidelně se účastnila také paní J. Hrubínová.
Ale i toto setkávání postihla krize a dočasné zapomnění. Až letos v září se snad tradice Hrubínových podvečerů podařilo obnovit. Tentokráte na nádvoří zámku, který mezitím zásluhou soukromého majitele byl zachráněn před zkázou. Recitoval O. Brousek. Do pásma sestaveného lešanskou paní L. Benešovou ze vzpomínek A. Branalda, J. Strnadela, V. Závady, I. Inova, P. Šruta a J. Seiferta vkládal osobní vztah. Vždyť v Lešanech žili Brouskovi rodiče a samotný Fr. Hrubín, ač věkově hodně vzdálen, s ním tvořil vzácnou uměleckou dvojici.
Ač se narodil v Praze, z chaloupky s číslem popisným 26, která patřila rodině Novotných, tedy babičce a dědečkovi, vedly jeho první kroky do lešanské školy. Brzy si kvůli nedokonalé výslovnosti vysloužil přezdívku Antí, která ho kupodivu doprovázela celý život.
Traduje se, že maminky v pozdějších letech s úctou sdělovaly svým dětem, když se spisovatel prošel po návsi v rozevlátém plášti a s hlavou jakoby plující v oblacích – „tak to je slavný básník“.
Pokud směl, tak tady pobýval (50. léta minulého století mu nepřála kvůli jeho tvorbě v duchu nikoliv socialistického realismu a přátelství se stejně umělecky naladěným Jaroslavem Seifertem či kritický postojem ke kolektivizaci zemědělství mu také neprospěly.) Zapomnění hledal v jižních Čechách. A když se opět mohl vrátit do Lešan,kde tvořil, pak na jaře a v létě, zimní čas trávil v Praze.
S obrovskou radostí se sem vracel přes Jílové ve chvílích, kdy se probouzela příroda. Naposledy v roce 1970. V březnu následujícího roku odešel navždy snad ke svým Lešanským jesličkám. Už nikdy nezasedl na čestné místo k bytelnému stolu v obrovské světnici lešanského domku. Zůstaly jen vzpomínky či drobná próza pojmenovaná po kuchyňském stolu, kde se zasedávalo k posvícenské huse, ale kam byly poprvé pokládány narozené děti, ale na nezbytnou chvíli také ti, co odešli na věčnost.
To druhé sice Hrubína nepostihlo, zato se objevily neshody kvůli poslednímu rozloučení. Literární instituce chtěly státní pohřeb, rodina tiché rozloučení. První prosadily svou.
Lešanská Osvětová beseda, jak se tenkrát této kulturní instituci říkalo, uctila svého básníka už v září následujícího roku 1. Podvečerem národního umělce Fr. Hrubína. V místním kulturním domě tenkrát přednášeli mladí recitátoři, kteří se scházeli v Šrámkově Sobotce. Vzpomínka měla úspěch a veliký ohlas. Každý druhý rok se opakovala, navíc vznikla Hrubínova síň, do níž byly soustředěny dostupné artefakty včetně upomínek na spolupráci s malířem J. Trnkou.
Vznikla tradice Hrubínových podvečerů, kam našli cestu velcí umělci včetně spisovatele K. Nového, umělkyně J. Šejbalové, V. Fabiánové a obrovské řady dalších, kteří v umění něco znamenali. Jako recitátor vystupoval L. Munzar. Pravidelně se účastnila také paní J. Hrubínová.
Ale i toto setkávání postihla krize a dočasné zapomnění. Až letos v září se snad tradice Hrubínových podvečerů podařilo obnovit. Tentokráte na nádvoří zámku, který mezitím zásluhou soukromého majitele byl zachráněn před zkázou. Recitoval O. Brousek. Do pásma sestaveného lešanskou paní L. Benešovou ze vzpomínek A. Branalda, J. Strnadela, V. Závady, I. Inova, P. Šruta a J. Seiferta vkládal osobní vztah. Vždyť v Lešanech žili Brouskovi rodiče a samotný Fr. Hrubín, ač věkově hodně vzdálen, s ním tvořil vzácnou uměleckou dvojici.
Pozn. redakce: 100. výročí narození básníka F. Hrubína připadá na 17. září. Hrubínovský podvečer se na nádvoří lešanského zámku konal den poté – 18. září 2010.
