VALAŠSKÁ BYSTŘICE:
Na počátku je dřevo, sekera, další potřebné nářadí a především fortel. Výsledkem je statická stavební konstrukce, jednoduchý nábytek nebo dřevěné stroje určené zejména pro vodní mlýny, pily a hamry.
Díky nutným opravám starých objektů, ale i stavbě replik, nemají ani dnes tesaři a sekerníci o práci nouzi. O významu těchto řemesel pro lidové stavby vypovídá i skutečnost, že ministr kultury udělil v roce 2003 Josefu Kopčanovi z Valašské Bystřice titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru tesařská a sekernická výroba .
Od výučního listu k prestižnímu ocenění
Josef Kopčan se již v 2. ročníku oboru tesař úspěšně účastnil celoevropské tesařské soutěže v tehdejší Jugoslávii a výuční list získal v Ostravě v roce 1967. Zde byl také krátce zaměstnán, ale v roce 1972 se přestěhoval do svého nynějšího bydliště a začal tu pracovat pro družstvo Portáš, které bylo specializované zejména na výrobu žebříků, násad a nejrůznějšího domácího nářadí.
Nové možnosti se mu však otevřely až o tři roky později, s nástupem do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (VMP). Nevšední nadání a cit pro práci se dřevem zde mohl skvěle uplatnit v oddělení obnovy památek, kde také od roku 1982 stál včele zdejších tesařů. Odbornou specializaci tesař – památkář pak získal na kurzu v tehdejším Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku a současně se začal intenzivněji věnovat i dalšímu oboru zabývajícímu se zpracováním dřeva – sekernictví.
V hlavní roli dřevo
Beskydy vždy nabízely díky svým lesům hodně dřeva, které se zpracovávalo k různým účelům, a většina zdejších obyvatel práci s ním dokonale ovládala. Ti nejšikovnější tesaři a sekerníci si troufli i na stavbu roubených domů, hospodářských budov a technických staveb jako mlýny či hamry. Josef Kopčan pronikl do tajů původních postupů, které využívá zejména při opravách a při stavbách replik ve třech areálech VMP. V nejstarší části valašského muzea, v Dřevěném městečku, se jednalo o transfer a stavbu sýpky z Heřmanic nebo o výstavbu amfiteátru.
Valcha či olejna, vodní mlýn a pila, včetně vybavení potřebnou technologií, postavené v Mlýnské dolině, byly prubířským kamenem jeho znalostí a dovedností, které získal od starých sekerníků. V poslední době se Valašská dědina rozrostla ještě o kostelík, který původně stával v Huslenkách, o školu z Velkých Karlovic a přibyl také hostinec z obce Zděchov. Jak při opravách stávajících roubenek, tak při výstavbě replik nebo při přenášení historických staveb z terénu, byly využity autentické postupy, technologie i nástroje. Také na těchto, a mnoha dalších stavbách, se nemalou měrou J. Kopčan podílel.
Vodní kolo, zvonička i kolovrátek
Pastorky, hřídele, paleční kola nebo hasačert – to vše jsou názvy pro součásti potřebné k provozu ve vodním mlýnu. Právě jejich výroba je vrcholem mistrovství každého sekerníka. J. Kopčan však ovládá i další práce se dřevem. S fortelem vyrábí šindele, dřevěné okapní žlaby nebo kolovrátky a troufne si i na nábytek. S jeho zvoničkami se mohli návštěvníci setkat v polovině devadesátých let minulého století v expozici Festival of American Folklore ve Washingtonu nebo v roce 2000 na výstavě EXPO v německém Hannoveru. Stopy své práce, zejména na technických objektech, zanechal i ve skanzenu v severočeských Zubrnicích, v Muzeu vesnice ve Strážnici na východní Moravě nebo v Muzeu lidové architektury v Martině na Slovensku.
Ve svém oboru je uznávanou autoritou a své znalosti a zkušenosti předává dál, především učňům v dílně valašského muzea. Spolupracuje také s Učňovským střediskem mládeže ve Valašském Meziříčí, kde působí jako odborný poradce pro učební obor tesař. Tesařem se vyučil i jeho syn, a tak pokračuje v rodinné tradici.
Eva Veselá
