„Závěry jednotlivých kapitol této studie nás dovedly k přesvědčení, že teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského je velmi nepravděpodobná a nadále neudržitelná. Po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat.“
To jsou poslední slova rozsáhlé studie PhDr. Lubomíra Sršně nazvané Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky, která vyšla v letošním roce ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie.
Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, jež je výsledkem desítky let trvajícího autorova pečlivého studia, a tak dovolte z hlediska novinářského volněji uvést a komentovat jeho myšlenky.
Už v úvodu zaznívá, že Václav Hanka (1791 až 1861) je pro nás i dnes, téměř půldruhého století od jeho smrti, člověkem záhadným a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále značně rozporuplné nebo přinejmenším rozpačité. Moderní věda mu již dokázala spoustu závažných prohřešků, které jsou z hlediska etiky vědecké práce neodpustitelné. V encyklopediích a populárnějších pracích bývá běžně uváděn jako odstrašující případ falzátora, byť pracujícího bona fide a ve prospěch slabého a obtížně se rodícího národa. Autor výše zmíněné knihy Lubomír Sršeň připomíná, že jen málokdy je v Hankově případě ctěna presumpce neviny a jen málokteří dovedou objektivně přiznat, že přes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný důkaz toho, že se Hanka na zhotovení Rukopisu královéhradeckého a Rukopisu zelenohorského skutečně podílel.
Jedna z kapitol je věnována také Hankově charakteristice, jeho vzhledu, schopnostem a povaze. Zaujme i poznámka o jeho nebývalé popularitě – v pohřebním průvodu se s ním v Praze 15. ledna 1861 údajně přišlo rozloučit 50 tisíc lidí. Hanka sám měl enormní zálibu v sebeprezentaci, což autor studie hodnotí slovy: „Větším počtem autentických podobizen se v té době mohli chlubit snad jen panovníci.“ Ikonografická část studie je tedy velice obsáhlá, a tak jen pár příkladů. Jeho nejstarší a nejzajímavější portrét namaloval Antonín Machek pravděpodobně v roce 1821 (zcela dokončen byl až později). Pokud jde o bysty a pomníky, tak například v Schulzových sadech ve Dvoře Králové nad Labem měli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. září 1867 u příležitosti 50. výročí nálezu rukopisných zlomků. V roce 2005 však byla z obavy před odcizením deponována v tamním městském muzeu a nahrazena kopií. Základní kámen k tamnímu Hankovu divadlu, známému jako Hankův dům, byl položen také v roce 1867. Ve východočeské Hořiněvsi pak před Hankovým rodným roubeným stavením stojí jeho socha, dílo M. Černila, odhalené roku 1890. A přejdeme-li ještě do Prahy, můžeme ve výčtu pokračovat. Zemský výbor, který řídil stavbu nové budovy Národního muzea, jehož uživatelem tehdy byla soukromá společnost Muzeum Království českého, a zajišťoval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodáku z východočeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti muzea.
A ještě zajímavost ze současnosti – v roce 1991 vytvořil Zdeňek Kolářský oboustranně raženou medaili na paměť 200. výročí Hankova narození a 30. výročí založení pobočky České numismatické společnosti. A proč že ji vydali právě numismatici? Hanka byl totiž mimo jiné také správcem numismatické sbírky Muzea Království českého (později Národní muzeum) a autorem několika odborných numismatických článků, např. o ražbách Albrechta z Valdštejna.
Lubomír Sršeň dále v této obsáhlé kapitole zmiňuje ilustrace Karla Jerie pro komiksovou knihu Tomáše Hibiho Matějíčka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vydanou v roce 2007. Obdobně provokativně a s nespoutanou fantazií zpracoval spisovatel a překladatel Miloš Urban pod pseudonymem Josef Urban v knize Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu) téma RKZ do skvělé mystifikace. Jako detektivka se čte kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“, v níž se mj. dočteme i to, že Hankovi prý manipulace s originálními sbírkovými předměty nebyla vůbec cizí…
Za určitý posun v bádání a za pozitivní přínos považuje Lubomír Sršeň zjištění o úloze Jana Dvořáčka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852. Bohužel písemné materiály se pravděpodobně nedochovaly, podobně jako o ty Hankově dětství a mládí. Ze stručných životopisných údajů o jeho opožděném, ale překotně rychlém sebevzdělávání, které ho vyneslo v krátké době na společenské výsluní, vyplývá, že právě zázračná proměna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného českého vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silně.
P. S. Budiž řečeno, že historik umění, zaměřený na výtvarné umění v Čechách 16. až 19. století, především na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin v Národním muzeu Praha, je původem z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou.
PhDr. Josef Krám, Rychnov nad Kněžnou
Redakčně upraveno a kráceno
Poznámka redakce: Třísvazkový Sborník Národního muzea Řada A – Historie (č. 63 2009 1) je opatřen soupisem citované literatury, rejstříkem osobních jmen a anglickým a německým resumé. Vyšel v počtu 700 kusů, má celkem 168 stran a za 160 Kč ho lze do vyčerpání zásob získat ve stánku hlavní budovy Národního muzea, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1.
