Vznik kulturních domů souvisí se společenským životem v komunitě a odvěkou potřebou lidí scházet se. K tomu účelu dříve sloužily salony na zámcích a v měšťanských domech, prostý lid se scházel ve stodolách a šencích. V dobách rozkvětu spolkového života vznikla řada nejrůznějších objektů – národních a spokových domů, sokoloven apod., kam se chodilo nejen zábavou, ale také povznést tělo a ducha. Jejich vývoj probíhal zcela přirozeně, ve vazbě na spolkový život, až do doby, kdy se ujal vlády komunistický režim. Ten přirozené vazby zpřetrhal, majetky znárodnil, aktivní občanskou společnost potřel a její zábavu dostal pod svou kontrolu.
Prostory i spolky mohly existovat jen jako součást tzv. Národní fronty.
Staré, krásné a účelné budovy chátraly, případně se dočkaly rekonstrukcí, ale často za cenu necitlivých stavebních zásahů.
Jak podle šablony se začaly stavět megalomanské kulturní domy, které mimo jiné sloužily také k prezentaci politické síly mocných. Není se co divit, když se po roce 1989 staly na nějaký čas reliktem komunistické éry a že se jich snažily některé obce zbavit prodejem za pár drobných. Zvláště připočteme-li skutečnost, že provoz v nich byl velmi drahý, náklady na rekonstrukce obrovské a pro velké plochy se těžko hledalo využití.
Ale představitelé obcí, které se z nějakého důvodu těchto objektů zbavily, si po čase uvědomili, že bez kulturních stánků jen stěží může v místě fungovat kvalitní komunitní život. Nastal trend opačný, tedy snaha o jejich získání, v extrémních případech se draho vykupovalo to, co bylo levně prodáno.
Ať už je řeč o kulturních domech a střediscích jejichž sídla jsou ve starých budovách, o multikulturních centrech v moderních budovách či o subjektech bez vlastních 
prostor, všechny hrají velkou roli v duchovním a společenském životě obce. Zastřešují aktivity neziskových organizací a spolků, dávají příležitost ochotníkům i profesionálům, zvou místní i přespolní. Jejich managment plní často funkci garanta a koordinátora veškerého kulturního dění v obci.
Nutno podotknout, že kulturní domy či střediska zřizují nejrůznější subjekty: obce, městské části, ale i občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti, akciovky, s.r.o. a soukromé subjekty, ale ani jeden nezřizuje ministerstvo kultury. Jsou typickým fenoménem místní kultury, jejichž chod je ovlivňován a financován z místní úrovně a programy, které nabízejí oslovují velké množství občanů.
S ohledem na historii kulturních domů, na různé zřizovatele a provozovatele, na měnící se funkce a priority (i když ta hlavní – setkávání – se nemění), a také vzhledem k široké škále aktivit, je těžké jejich srovnání a posuzování skrz jednotnou optiku. Přesto začalo Národní informační středisko pro kulturu (NIPOS) – útvar CIK, příspěvková organizace MK, poprvé v loňském roce kulturní domy statisticky sledovat s cílem získat porovnatelné údaje, ze kterých bude možné vyvodit nějaké závěry.
Ovšem zatím tomu tak není, protože v prvním roce šetření se podařílo oslovit a získat údaje od malého množství subjektů (zpravodajských jednotek) a navíc chybí časová řada.
V souvislosti s šetřením v roce 2007 bylo osloveno 422 zpravodajských středisek, tedy kulturních domů, center a dalších podobných institucí, z nichž 65 vůbec nereagovalo a 72 bylo z různých důvodů vyřazeno (zánik, sloučení, zúžení činnosti adal.). Roční výkaz vyplnilo zbylých 285 subjektů, z nichž 235 je zřizováno orgány samosprávy, 11 občanskými sdruženími a církvemi, 39 z nich jsou podnikatelské subjekty. Převážná část těchto subjektů vyvíjí činnost ve vlastních prostorách (254).
Jejich nabídku lze shrnout do základních skupin: umělecká, mimoumělecká a vzdělávací činnost a další kulturní služby veřejnosti. Sledovaných 285 subjektů uspořádalo celkem 60 tisíc akcí (nejvíce společenských a divadelních představení), které organizačně zajistilo 4726 zaměstnanců. Počet návštěvníků se vyšplhal přes 7 milionů. To je poměrně velké číslo, které říká, že v průměru za rok navštívilo každý ze sledovaných KD téměř 25 tis zájemců.
V ČR je asi 6000 obcí, a i když určitě není kulturní dům v každé, na druhou stranu je jich ve velkých městech několik desítek. Můžeme tedy předpokládat, že kulturních domů či podobných institucí je u nás několik desítek tisíc, a že mají obrovský záběr a význam pro místní kulturu.
Dodejme tedy, že o kulturních domech v ČR jsme toho dosud věděli hodně málo. Časopis Místní kultura sice sledoval jejich osudy v jednotlivých místech; zápasy o přežití, transformace nebo naopak chátrání a také osud nedostavěných torz, ale komplexnější pohled nabídnou až výsledky dlouhodobějšího statistického šetření.
Proto prosíme všechny představitele KD, či jejich zřizovatele, aby se „nechali statisticky podchytit“, případně se sami přihlásili a vyplnili dotazník. Výsledky šetření mohou být zajímavé a překvapivé pro společnost i pro ně samotné. Určitě ale budou užitečné.
Ludmila Kučerová
s přispěním PhDr. Marie Gonálezové,
pracovnice, která se v NIPOS šetření kulturních domů věnuje.
Kontakt: gonzalezova@nipos-mk.cz
