Pražské grantové dusno

Pražská grantová politika a hlavně její uplatňování v praxi vyvolává stále bouřlivější negativní emoce. Nespokojenost kulturní veřejnosti se traduje nejméně od roku 2000, v roce 2004 vrcholila a mimo jiné podnítila vznik sdružení právních subjektů „Iniciativa pro kulturu“, které je platformou občanského odporu, organizátorem protestních akcí a petic. Hlavnímu městu ani jejím představitelům přitom není podle mě možné vytknout, že by na kulturu vyčlenili málo peněz a nesnažili se situaci stabilizovat. S obecnými tezemi pro rozdělování grantů je možné se ztotožnit:

– Umělecký přínos projektu, objevnost a schopnost realizace

– Potenciál projektu s ohledem na mezinárodní přesah

– Přínos projektu z hlediska zachování a rozvíjení umělecké různorodosti, tradic a podpory alternativ

– Začleňování znevýhodněných osob do kultury pasivní i aktivní

– Zvyšování kulturního a intelektuálního přínosu z hlediska vzdělanosti

– Dostupnost kulturních služeb obyvatelům

Jenže semínko nespokojenosti, které vzklíčilo při uplatňování těchto zásad v praxi, se chytlo a rostlo. V následných letech se v hlavním městě vždy při rozdělování grantů konaly demonstrace a primátor Pavel Bém byl vyzván, aby se osobně zasadil o zvrat správným směrem. Pokusil se o to a pořádal diskuse a workshopy, radil se s nespokojenými umělci, inicioval veřejná slyšení a výměnu členů grantové komise. Grantová politika prošla úpravami a navíc každé rozhodnutí o penězích bylo zveřejněno.

Rok 2006 byl rokem volebním a (staro)nová reprezentace ve svém programovém prohlášení avizovala, že:

– Do konce roku 2007 zaktualizuje Koncepci kulturní a grantové politiky HMP 

– Pomůže rozvoji multikulturních tradic Prahy grantovou a dotační podporou širokého spektra programů a projektů s akcentem na různorodost, živost a pestrost a kvalitu kulturní nabídky

– Zavázala se také, že dokončí transformaci příspěvkových organizací pražských divadel na samostatné ekonomické subjekty s termínem dokončení 31. 12. 2008.

Na začátku loňského roku se vzbouřili někteří podnikatelé – vlastníci soukromých divadel – a hlasitě dávali najevo svou nespokojenost. Praha totiž nedodržovala nařízení Komise Evropského společenství, které určuje, že z peněz daňových poplatníků lze financovat převážně neziskové kulturní projekty, komerční pouze výjimečně, maximálně však 200 tis. eur na období tří let. Petr Kratochvíl, vlastník divadla Ta Fantastika, dokonce podal žalobu u evropského soudu s tím, že Praha udělováním grantů vytváří nerovné podnikatelské podmínky. Nakonec ji po jednáních stáhl a mohlo se zdát, že dojde ke smíru. Yvona Kreuzmannová (mimo jiné poradkyně ministra a představitelka Iniciativy pro kulturu) vloni v létě na dotaz z Místní kultury jak se toho času dívá na pražskou grantovou politiku uvedla, že stávající systém je kompromisem odpovídajícím složení Poradního sboru primátora, ale každopádně je důležitým krokem dál. Kompromis ale vydržel pouze do nové vlny udílení grantů.

Názory se pohybují v široké škále. Jeden, který vloni vyslovil senátor a zároveň principál divadla Tomáš Töpfer, možná v určité nadsázce, ale jistě má své stoupence, zní: nejspravedlivější by bylo, kdyby nedostal nikdo nic. Ředitel společnosti s ručením omezeným – Divadla na Fidlovačce, T. Töpfer, ale nemalé dotace od města dostává… Producent Lichtenberg soudí, že město by mělo přidělování příspěvků na delší dobu, třeba deseti let, stopnout, a udělovat je pak jen subjektům, které přežijí.

Problém kultury je specifický tím, že je možné shodnout se na obecných tezích, ale jakmile se začnou uplatňovat v praxi, co člověk, to jiný názor. Zdá se, že čím více lidí se aktivně angažuje, zvláště těch, kteří mají svůj názor za jediný správný, tím hůře pro věc samu. Úplně ideální také není, když ovlivňují rozhodování volené reprezentace jedinci, na grantech existenčně i jinak závislí.

Zatímco jedni brojí proti dotaci na prodanou vstupenku (její zavedení veřejně deklaroval radní Milan Richter už vloni, narozdíl od současnosti bez protestů), např. podle producenta Lichtenberga se přístup magistrátu ke grantům letos zlepšil zavedením právě této, na subjektivním hodnocení nezávislé dotace. Ovšem neshoda panuje i ve výkladu samotného principu a podmínek, za kterých je možné ji přidělit.

Členové grantové komise jsou podezříváni z toho, že plné divadlo je pro ně znakem úpadkové kultury a že muzikálové scény pokládají za „McDonaldy v kultuře“. Na to reagovalo Divadlo Broadway, které si údajně nechalo u Střediska empirických výzkumů zpracovat průzkum, podle kterého tento názor nezastává 63 procent lidí a 70 procent si myslí, že muzikálová divadla si zaslouží stejnou podporu jako ostatní scény.

Vedení pražské radnice nedávno oznámilo, že přistoupí k transformaci příspěvkových organizací. A má nejvyšší čas, když tento plánovaný záměr chce realizovat do konce letošního roku. Ovšem v současné rozbouřené situaci opět nepochodilo, když se setkalo s vlnou nevole těch, kterých se týká.

Pražská situace kolem grantů je zvláštní tím, že všichni pomalu ztrácíme přehled kdo a s čím je vlastně nespokojen. Motá se dohromady grantová podpora s běžným financováním příspěvkových organizací, to, co jeden má za spravedlivé, druhý cítí jako příkoří, uniká smysl grantů. Zajímavé je také, že subjekty, které jsou ve středu tohoto dění a udávají mu tón, jsou převážně divadla. Jako by se problematika financování jiných druhů umění netýkala.

Zcela legitimní spor o grantový systém ztrácí glanc, když se ctihodní politikové, renomovaní odborníci a vážení představitelé pražských kulturních institucí hašteří stylem „já nelžu, ty lžeš“, koření své výroky urážkami a vážnými podezřeními, a když se ke slovu dostávají advokáti.

A jak na celou situaci reagují Pražané? Kromě toho, že se někteří připojují k peticím a výzvám, je poměrně klid (zatím). Jediný (mně) známý výzkum kulturních zájmů a potřeb občanů Prahy proběhl na konci roku 2005. Šetření provedla agentura STEM na vzorku 850 respondentů starších 15 let o kulturu se zajímajících, ale i těch, kterým nic neříká. Ve stručné zprávě z výzkumu je uvedeno, že z hlediska priorit není kultura něčím, co je v popředí potřeb veřejnosti. Nicméně lid pražský si považuje široké kulturní nabídky a oceňuje tuto skutečnost jako prestižní záležitost.

Kvůli finančním úsporám ohlásilo vloni záměr transformovat příspěvkové organizace také ministerstvo kultury. Ministr za tímto účelem zřídil komisi, která se problematice věnuje už cca od poloviny loňského roku a do dnešních dnů nejsou známy žádné konkrétní výstupy. Přitom se předpokládalo, že návrhy řešení budou k dispozici už koncem minulého roku. Je možné z toho vyvodit, že najít řešení není jednoduché. Možná by stálo za to, zamyslet se nad problematikou transformace PO napříč orgány veřejné správy, protože tyto tendence se objevují vedle Prahy také v některých dalších obcích. A mohou přibývat další, takže určitý návod by jim nejen usnadnil práci, ale všichni, kterých se transformace bude týkat, by věděli, co je čeká.

Václav Jehlička formuloval svůj argument pro změnu PO vloni v pořadu ČT24 následovně: „Každý, kdo má ekonomickou jistotu, po čase ztloustne a zleniví.“ Takový výrok si pražská reprezentace v současnosti dovolit nemůže, ale nejspíš to vnímá stejně. Velmi významně by k řešení této problematiky přispěla definice veřejné kulturní služby.

Aby se předešlo „kulturní revoluci“ (i když představa, že prostý lid povstane kvůli kultuře je povzbudivá), je nutné přijmout společenský  koncenzus, protože náhlé přerušení zvykových práv, totální ztráta jistoty nebo permanentní nejistota,  mohou být nesystematicky likvidační. Ať už patříte k těm, kteří si myslí, že na poli kulturním se dá nebo má podnikat bez podpor a kultura přitom neutrpí žádnou újmu, nebo jste na jedné lodi s těmi, kteří cítí obchod s kulturou jako něco nemravného a myslí si, že bez dotací se zásadně sníží její kvalita, je snad možné se shodnout na tom, že rozprášit divadlo není to samé, jako zrušit pekárnu.

Připomeňme si tedy ještě, že přes angažovanost všech poradců, komisí a výborů leží odpovědnost za nakládání s veřejnými prostředky, tedy i za rozdělování grantů, na volených funkcionářích. Ti se mohou postavit proti většinovému veřejnému mínění, ale za předpokladu, že ze směsi nejistot, motivací a podpor připraví pro kulturu léčivý elixír a nikoli prudký jed s vůní mandlí.

Je také dobré podotknout, že jsme si odpovědné funkcionáře zvolili, a že až budeme volit příště, měli bychom se kandidátů ptát důrazněji, jak chtějí problémy řešit.

Z určitého pohledu by se spravedlnosti docílilo, kdyby se nedalo nikomu nic, nebo všem stejně, ale to bychom mohli volby zrušit, stanovit výkonné administrátory a starat se maximálně o to, aby si procvičovali sčítání a násobilku.

Ludmila Kučerová

V petici z dubna 2008, kterou najdete na adrese: http://www.ruo.cz/navrhy-praze/, požadují signatáři mimo jiné odložit transformaci kulturních organizací, dokud nebude jasný právní rámec. Domnívají se, že hrozí likvidace kulturního života nejen v centru Prahy.

Projednání petice „Za Prahu kulturní“ zastupitelstvem hl. města je umístěno na:

 http://magistrat.praha-mesto.cz/76423_Projednani-petice-Za-Prahu-kulturni.

Milan Richter na tomto jednání mimo jiné argumentoval:

Rozpočet na pražskou kulturu je 1,5 mld. Kč na rok, z toho 660 mil. dostávají kulturní subjekty všech žánrů. V Praze funguje 98 divadel. Do divadel dává město ročně 427 mil. Kč. Víte ale, kolik z těch 98 divadel je dotováno? Osmnáct! Osmdesát divadel nikdy nedostalo ani korunu. Těch osmnáct čerpá 60 % všech peněz na kulturu, a osmdesát divadel nedostalo nikdy nic. Jak mohou existovat, když nedostávají žádnou podporu? Máme 1200 tis. obyvatel? Praha má 81 divadel na milion obyvatel, Vídeň 42 divadel, Bratislava 47 divadel, Budapešť 26, Paříž – Mekka umění – 13 divadel na milion obyvatel, pokládal pražský radní Milan Richter argumenty „na stůl“ při projednávání petice „Za prahu kulturní“ na jednání zastupitelstva hl. m. Prahy dne 24. 4. 2008.

Formulované návrhy občanské iniciativy:

http://www.ruo.cz/navrhy-praze/doc/chceme-prahu-kulturni.pdf