Jiřík vypadal v dětství jako neduživé nemocné dítě, se starším bratrem holdoval sportu. Nadšeně navštěvoval schůzky místního skautského oddílu. Vysokomýtské gymnázium navštěvoval, ale maturitní zkoušku tu složit nestihl, pokračovat směl v Brně. A ani tam se mu už nepodařilo složit zkoušku dospělosti. Čekala ho zcela jiná, drsnější škola života. Na počátku prosince 1942 obdržela rodina předvolání k nástupu do transportu. Jiří vzpomíná, že z Mýta jeli vlakem a zpočátku si cestu užívali a vydatně žertovali. Už v Pardubicích ale prozřeli, natož pak v rámci cesty do Terezína. Sám Jiří na dojmy z cesty později vzpomínal:
„Ta legrace přestala, když jsme přišli na shromaždiště, odkud jsme jeli z Pardubic do Terezína. Tak tam už najednou začaly padat facky, tam už se střílelo, nevím, zda někdo byl zastřelen nebo jestli to byly výhružné výstřely. Když někdo byl v Terezíně, tak si říkal: to je k nepřežití, jak může takováhle hrůza existovat. Ovšem, když potom přišel do Osvětimi, tak říkal ´blahoslavený Terezín, jak skvělý to bylo´ a jak je strašná Osvětim, jak velká hrůza to je.“
Jiří zůstal po nemoci v Terezíně sám, starší bratr František nechtěl nechat jít maminku do Osvětimi samotnou. Jiří pokračoval do Osvětimi až za rok (v prosinci 1943) a byl přesvědčený, že tam musí bráchu a mámu potkat, že budou zase spolu. Už se nikdy nesešli. Jiří díky znalostem ze skautingu působil jako tzv. betreuer, vychovatel v dětském bloku. Spolupracoval aktivně s Fredy Hirschem. Vytvořil z dostupných materiálů učební pomůcku pro českou poezii. Básně totiž znal zpaměti.
Z Osvětimi se později jeho cesta ubírala do Schwarzheide do továrny na výrobu umělého benzínu. Tady ho čekala tvrdá, fyzicky náročná práce. A také vědomí, že se blíží fronta. Někdy byly boje i slyšet, a to bylo pro vězně báječné. Zažil tu i bombardování, následoval přesun přes Berlín do Sachsenhausenu a odtud pochod smrti, na němž byl osvobozen. Vrátil se do svého rodného města, zjistil, že je z rodiny jediný a pobýval u tety a strýce, snažil se získat zpět majetek. Dostal osvědčení o maturitní zkoušce, přihlásil se na vysokou školu a následující roky působil jako velmi uznávaný vysokoškolský učitel rusistiky, věnoval se překladům. Oženil se. Syna pojmenoval stejným jménem, jaké nosil jeho bratr zavražděný v koncentračním táboře – tedy František. Dcera je Věra. Zdálo by se, že další roky budou už konečně jen dobré, jenže přišel rok 1968. Jiří byl kvůli stykům s disidenty z univerzity propuštěn, stejně jako mnoho dalších intelektuálů. Následující desetiletí pracoval jako hradlař na nádraží. Až po roce 1989 se opět vrátil na univerzitní půdu, přednášel v zahraničí. Zemřel uprostřed mnoha pracovních plánů a příprav na konci prosince 2007.
V úctě k Jiřímu Fraňkovi a potomkům jsem tento článek napsala. A ačkoli aktuální pravidla vyžadují psát v etnickém smyslu u slově žid velké počáteční písmeno, tak já všude píši malé „ž“. Jiří totiž ve svých vzpomínkách zmiňuje:
„Začalo mi strašně vadit, jak jsme se pak dověděl, vadilo to taky Františku Langrovi, když se začalo psát židi s velkým „Ž“. Protože žid s velkým „Ž“ je v Izraeli a ten si tam stejně oficiálně neříká žid, ale Izraelec. Jenže František Langer, Otokar Fischer, František Gellner, Karel Poláček, Egon Hostovský, to všecko jsou židi s malým „ž“, nemůžu si pomoct. To jsou všechno čeští spisovatelé.“
A na úplný závěr dodává:
„Mám svou teorii, co je židovství, která se liší od ostatních. Podle mě židovství není ani národ ani náboženství, židovství je podle mě „pospolitost“, komunita nebo společenství. Židovská pospolitost: náboženští židi, národní židi, a židi, kteří jsou náboženští i národní“.
Upřímně děkuji Věře Fraňkové Dvořákové za její laskavou vstřícnost, s níž mi poskytla rodinné materiály.
